0

Pravé tváře filmových hvězd – Miloš Nedbal

(*28. 5. 1906) 

Miloš Nedbal

Filmový a divadelní herec, známý z charakterních, nerudných a většinou neoblíbených postav, které obohacoval svým osobním hereckým projevem.
V osobním životě působil dojmem nepřípustného člověka. Jako profesor na Pražské DAMU byl velmi autoritativní a někdy
i neúprosný. Přesto se
v něm skrývala spousta emocí, které nedával najevo
a u svých žáků se těšil
velké oblibě. 

Narodil se v Rožmitále pod Třemšínem. Uměleckého „podhoubí“ se mu dostávalo již od útlého věku, jelikož oba rodiče spolupracovali s divadelním ochotnickým spolkem a divadlo milovali. Tatínek se prosadil jako loutkař, maminka v ochotnickém spolku šitím kostýmů, pomocí s líčením či s výrobou paruk. Malý Miloš se v dětství zajímal o loutkové divadlo a vystupoval jako recitátor při různých příležitostech. Když mu bylo jedenáct let, přestěhoval se s rodiči do Prahy, kde navštěvoval gymnázium v Křemencově ulici. Zde se potkal s Janem Werichem a Jiřím Voskovcem, což se pro jeho budoucí kariéru stalo osudným.

Začal studovat konzervatoř, kde se rozhodoval mezi hudbou herectvím. Přestože byl žákem Pivodovy pěvecké školy a uvažoval o operní dráze, rozhodl se nakonec pro činohru. Už jako student Pražské konzervatoře byl obsazován zejména do avantgardních inscenací Osvobozeného divadla, kde hrál i větší role. Zájem Wericha a Voskovce o Miloše Nedbala nebyl ani tak kvůli jeho hereckým výkonům, ale především díky jeho „zjevu“. Werich s Voskovcem chtěli své díla zvěčnit, a tak se pustili
i do filmových verzí, kde byl obsazován i Miloš Nedbal. Už od 26 let se pleš stala jeho vzhledovým rysem, i proto nebyl nikdy obsazován do rolí milovníků, ale byl už od začátku zaškatulkován jako herec postav vyzrálých mužů vyššího postavení, důstojných a přísných pánů a citově vyprahlých a nesympatických postav.

První filmovou roli získal v komedii Jana Wericha a Jiřího Voskovce Pudr a benzín, kde ztvárnil ředitele Čedoku. Nedbal byl přesný opak improvizátora – obrovský pedant, který své role pečlivě studoval a tvořil detailně propracované charakterní postavy. Jeho herecký projev byl velmi deklamační, obohacený o hluboký hlas. Není proto náhoda, že byl často obsazován i do rozhlasových her. Jeho herecký projev byl natolik ojedinělý, že ne každá role mu padla do noty. Kde se ale opravdu našel, byl film Jiřího Krejčíka Svědomí a film Františka Filipa Nezralé maliny. V obou ztvárnil hlavní roli.

Se svou první ženou měl dvě děti. Šťastné manželství však neprožívali,
a tak se Nedbal vydal svou vlastní cestou. Když se oženil podruhé, přestal vídat i své děti. Byl velice pravdomluvný a výstižný ve svých výrocích, takže dokázal říct řekl, že mu děti odpadly od srdce. V pokročilém věku se musel starat o svou druhou ženu Johanku, která oslepla a byla připoutána na lůžko. Když Johanka po dlouhé nemoci zemřela, byl z její smrti velice špatný. Dokonce si prý chodil povídat s její urnou. Nezvládal domácnost, v divadle si utahovali z jeho zmuchlané košile, kalhot, zkrátka nepřítomnost ženy v domácnosti se na něm značně podepsala. Naštěstí však potkal třetí ženu, která mu dodávala pocit štěstí svou stále pozitivní náladou. Když se s ní oženil, chodil oblékaný jako lázeňský švihák.

Miloš Nedbal a Josef Kemr v seriálu Dobrá voda

Za první republiky vydělával slušné peníze, vystupoval ve filmech a byl vynikajícím divadelním hercem. Na prknech Národního divadla zanechal hlubokou stopu. Zahrál si velké role
a pro Národní divadlo byl symbolem. Za totality v roce 1958 získal za herectví titul Zasloužilý umělec a v roce 1981 titul Národní umělec. Mimoto také Řád práce a za pedagogickou činnost Medaili J. A. Komenského.

Velkou část svého života strávil na pražské DAMU, kde učil i některé budoucí významné herce, například Janu Preissovou. Měl veliký respekt u svých žáků. Miloval je, byli jeho druhou rodinou, ale když se mu někdo zprotivil, uměl být i neúprosný. Na druhou stranu i v méně nadaném herci se snažil najít něco ojedinělého. Ke stáří se začal méně objevovat na prknech divadla, ale zato více v tehdy ještě kvalitních televizních seriálech.

Na sklonku života prodal svou vilu
v Praze, kde prožil jeho velkou část,
a přestěhoval se do bytu. Zde skromně dožil. Zemřel ve svých 76 letech (1982) na rakovinu jater, na kterou přišli až po jeho smrti.

Jaroslav Beran

Leave a reply