0

Pravé tváře filmových hvězd

Josef Kemr

(*20. 6. 1922) 

Josef Kemr

Melancholická mimika, dlouhé, až poetické tóny, úsporná gesta, to vše je synonymem pro Josefa kemra. Každý zná svérázné a obdivuhodné herectví Josefa Kemra, ale ještě zajímavější je nahlédnout do jeho osobního života. O Kemrovi se všeobecně ví, že na prvním místě byl pro něj Bůh a až na druhém místě všechno ostatní. Jeho divadelní kolegové by si určitě vzpomněli na jeho pověstný trabant a na jeho vlastní silniční pravidla. 

A ti, kteří zažili sametovou revoluci, si ho můžou pamatovat jako jednu z ikon antikomunistického občana. „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“, zněla slova Josefa Kemra na Václavském náměstí
v listopadu 1989.

Pražský rodák byl synem švadleny
a ševce. Původně měl nést jméno po dědečkovi Františkovi, ten však při křtu kvůli rodinným rozporům z kostela odjel, a tak jméno Josef dostal po kostelníkovi, který zde byl zrovna přítomen. Ač se Josef Kemr narodil do prosté rodiny, byl od malička veden k umění. Po otci zdědil hudební nadání. Na svou violu nehrál jen na prknech divadla, ale i na filmovém plátně. Osobně na violu hraje například v seriálu Chalupáři. Už jako malý vystupoval se svým bratrem Ludvíkem ve Vinohradském divadle. Otec chtěl, aby měl však obstojné vzdělání, šel tedy Jozífek studovat v Praze na obchodní školu. Láska k divadlu ale byla opravdu veliká, proto hned po dokončení studia odešel do divadelní kočovné společnosti Anny Budínské – Červíčkové. Následně už přesedlával z jednoho kamenného divadla do druhého, až skončil v pražském Národním divadle.

Do filmu se dostal už ve dvanácti letech. Malý Jozífek hrál s kamarády kopanou, kterou obohacoval o své komediální umění, když zrovna šli kolem pánové
z filmové produkce, kteří si jeho talentu všimli a nenechali ho ležet ladem. Jeho prvním filmem byl Lízin let do nebe. Celoživotním přítelem se mu stal herec Rudolf Hrušínský, se kterým se při natáčení seznámil, a jejich přátelství je provázelo téměř po zbytek života. Hrušínský byl v mládí populárnější a obsazovanější herec, proto často režisérům Josefa Kemra doporučoval a dohazoval mu role. Kemr nikdy nehrál role milovníků a v životě to s ním bylo podobné.
S Hrušínským jeden čas dokonce bydlel, a když si Hrušínský přivedl ženu, Kemr byl poslán z bytu na čistý vzduch, aby si mohl Hrušínský užít.

Josef Kemr ve filmu Markéta Lazarová

Na Kemra fronty žen nestály a on měl často nenaplněné lásky. Mnohokrát se totiž zamiloval do žen, které byly buď vdané, nebo o něj nejevily zájem. Když si ale našel dívku, zahrnoval ji pocitem ženské cennosti a důležitosti. Jeho manželkou se stala herečka a divadelní režisérka Eva Foustková, což byl docela paradox, protože Eva byla silně levicově založená. Ale jak se říká: „Láska hory přenáší.“ Když v roce 1977 zemřela na následky cévní mozkové příhody, těžko se s tím smiřoval. Odešla ze světa tak rychle, že to nemohl dlouhou dobu pochopit. Dokonce se přidal ke skupině spiritistů, kteří prý pomocí média mluvili s nebožtíky, což zrovna s jeho katolickým vyznáním nešlo moc dohromady. Kemra všeobecně zajímalo všechno, co bylo nějak tajemné nebo záhadné. Fascinovala ho magie nebo třeba přírodní nevysvětlitelné jevy.

Měl rovněž velký cit k tradicím. Nechal například pozlatit šrouby, vyrýt na ně své iniciály i iniciály některých kolegů
a vmontoval je nad jeviště do horní konstrukce Národního divadla. Na vlastní náklady nechal vyrobit měděné památní desky jeho oblíbených osobností a ve tři ráno, s povolením v ruce, instaloval tyto desky na budovu. Také nechal vyrobit tubus, kam vložili s Hrušínským listinu, na které bylo napsáno přání, aby Rudolf Hrušínský nejmladší pokračoval v herecké rodinné tradici. Společně
s nejmladším Hrušínským tubus uložili do zdiva Národního divadla.

Když měl Josef Kemr volný letní den, nastartoval svůj trabant, naložil barvu, malířskou štětku, lahvinku dobrého vína, na hlavu si nasadil svůj plátěný klobouček a jel umýt a vybílit kapličku u cesty. Za volantem se řídil svými pravidly: „Jezdíme-li obezřetně, nemusíme dodržovat žádná pravidla.“ V dnešní době by mu to asi neprošlo. Za normalizace byl jmenován v rámci divadla zasloužilým členem. „Nahý jsem přišel na svět a nahý chci z tohoto světa odejít. Nenavykl jsem byzantským způsobům, abych ruku, která bije, ještě políbil a poděkoval,“ tak se písemně vyjádřil Ústřednímu výboru KSČ.

Busta Josefa Kemra

V osmdesátých letech přátelství mezi Josefem Kemrem a Rudolfem Hrušínským skončilo z důvodů, které jsou dodneška nevysvětlené a utajované. Rudolf Hrušínský se na smrtelné posteli chtěl s Josefem Kemrem usmířit, Kemr se však zatvrdil a jakékoliv opětovné sblížení odmítal. Když Rudolf Hrušínský zemřel, přišla za Josefem jeho již druhá manželka a spatřila, jak mu tečou slzy. „Víš, co se stalo? Zemřel Rudolf,“ řekl, aniž by mu onu smutnou zprávu někdo prozradil. Třeba se to přeci jen od někoho dozvěděl, ale co když byly jejich životy opravdu tak silně propojené?
O tom dnes můžeme jen spekulovat.

V roce 1993 dostal Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v divadelní sféře. Josef Kemr natáčel filmy doslova do posledního dechu. V době, kdy byl už velmi nemocný a téměř odepsaný, zbývalo v jednom filmu s ním dotočit poslední scénu, kde hrál umírajícího mnicha.
A tak z nemocničního pokoje udělali filmaři interiér středověké budovy a scénu s ním dotočili. I přes jeho stav scénu odehrál bez jediné chyby a všichni na něj byli pyšní. Po jeho smrti začátkem roku 1995 se odehrály tři filmové premiéry, které už nestihl. Josef Kemr nikdy neměl vlastní děti, přesto dvě vychoval. V Národním divadle můžete spatřit jeho bronzovou bustu od českého sochaře Stanislava Hanzíka, kterou nechal za svého života vyrobit na vlastní náklady společně s bustou Rudolfa Hrušínského.

Jaroslav Beran

Leave a reply