0

Rozplétat historii je jako skládat puzzle

V době narození kolínské historičky a knihovnice Miroslavy Jouzové byly Sendražice ještě samostatnou obcí. Její rod vlastnil třetí největší statek v obci, byli v něm rychtáři, pratetičky jezdily do Kolína v kočáře a prastrýc Karel Leger byl významným kolínským básníkem, spisovatelem a dramatikem, který má pamětní desku v ulici, nesoucí jeho jméno. Charakteristika rodu by leccos napovídala o důvodech, proč už v deseti letech věděla zcela přesně, čím se chce v životě zabývat. Za její láskou, ba téměř posedlostí historií, však především stojí učitelka dějepisu ze 4. třídy a také učebnice, která ji doslova uhranula. Obě byly prý úžasné… Od té doby rodiče přesně věděli, jaké knihy jí mají dávat pod stromeček, a také bylo jasné, kam budou směřovat jejich rodinné výlety: po hradech, zámcích a památkách.

IMG_4258

Chtěla jste se stát historičkou, ale celý život pracujete jako knihovnice dětského oddělení v kolínské knihovně. Proč?

Ač je to na první pohled zvláštní, moje cesta k historii vedla skutečně přes knihovnictví. Při studiu na kolínském gymnáziu jsem v roce 1983 vyhrála celostátní kolo Studentské odborné a vědecké činnosti, takže jsem mohla jít studovat na vysokou školu pedagogickou bez zkoušek. Ale já učit nechtěla, chtěla jsem se historii věnovat jako vědeckému oboru. Po nepřijetí na vysokou školu jsem nastoupila do tehdy ještě okresní knihovny v Kolíně na dětské oddělení a při zaměstnání vystudovala dvouletou knihovnickou nástavbu
a posléze i pětiletý obor knihovnictví a vědeckých informací na Filozofické fakultě UK v Praze.

DI2-17- Osobnost - foto 1

Kdy jste se tedy dostala ke své milované historii?

V roce 2002, tehdy jsem začala dálkově studovat doktorandské studium na Ústavu informačních studií a knihovnictví, tam se však pro mé historické téma práce nenašel konzultant a nakonec se vedoucím mé práce stal vedoucí Katedry pomocných věd historických a archivního studia profesor Ivan Hlaváček. Shodli jsme se na tématu ze starších knihovních dějin Kolína a Kolínska. Studium jsem ukončila v roce 2007. Už za studií jsme se museli věnovat odborné publikační činnosti, což mi nečinilo žádný problém, naopak mě to velice bavilo.

Jestli tomu dobře rozumím, historie je ale i přesto vaším koníčkem, kterému se věnujete ve volném čase.

Ano i ne. Pod knihovnu spadá například synagoga a další kolínské židovské památky. Provádím jimi žáky a studenty, přednáším o jejich historii, účastním se pořádání výstav, píši populární články do tisku i odborné publikace. Spolupracuji také s kolegy z Regionálního muzea v Kolíně a městským úřadem například při pořádání Dnů evropského dědictví, které se konají v září, nebo organizováním zájezdů po památkách
v okolí pro zájemce z řad kolínských občanů. Několikrát jsme už vyjeli
i o něco dále – v roce 2013 jsme navštívili zámek v Častolovicích, který patřil Oldřichu Adolfu Vratislavu ze Šternberka, stavebníkovi barokního areálu v Zásmukách, a v roce 2016 (rok Karla IV.) jsme se vydali až do Brna po stopách moravských Lucemburků.

S manželem, který je zaměstnancem Regionálního muzea v Kolíně, se dlouhodobě zabýváme dvěma tématy. Prvním jsou podnikatelské rodiny a dějiny průmyslu v Kolíně a okolí, druhým dějiny židovské komunity
v Kolíně.

Příběh kolínských Židů je velmi pohnutý…

Určitě. Je to velké téma, kterému se s manželem věnujeme, snažíme se svými články a publikacemi propagovat Kolín jako židovský Kolín. Málokdo ví, že od roku 1504 byla kolínská židovská obec druhou největší v Čechách a ve 2. polovině 18. století tvořili Židé čtvrtinu obyvatel Kolína.

Od roku 1215 museli Židé žít
v ghettech. Jejich rozloha byla dána
a nesměla se rozšiřovat. V Kolíně tvořila ghetto ulice, pojmenovaná Židovská, kde stál určitý počet domů. V období rekatolizace, kdy ze země odcházeli nekatolíci, byly některé domy, sousedící s ghettem, náhle volné, a tak je Židé kupovali. Počet domů, které obývali, se díky tomu rozšířil například i o ty nárožní do ulic Pražská a Kouřimská. Přicházeli další, a i když pak už bylo v ghettu přelidněno, v jedné místnosti spalo
s rodinou třeba i několik příbuzných, Židé v Kolíně zůstávali, a pokud je někdy nějaké panovnické nařízení přimělo odejít, zase se po čase vrátili, ovšem třeba v trojnásobném počtu. V Kolíně se jim dařilo, za 750 let existence Židů ve městě se proti nim nekonal žádný pogrom.

DI2-17 - Osobnost - foto 2

Kolínská synagoga je mimořádně krásná a zachovalá. Neznalé návštěvníky a turisty ale určitě překvapí, že je ukryta za domy, jaksi „ve druhé linii“…

To je právě důsledek onoho přelidnění kolínského ghetta i touhy Židů po vzdělání. Měli sice školu, ale ta neměla vlastní budovu. Když v roce 1839 nastoupil do Kolína nový rabín Daniel Frank, rozhodl se školu postavit. Stály před ním dvě překážky – nebylo místo a nebyly peníze. Nejprve vyřešil nedostatek financí tím, že vystavil jakési akcie ve prospěch školy, které nabízel všude, kam zavítal. Po sedmi letech dal peníze dohromady, ale co s místem? Jedinou možnost, kde školu postavit, představoval dvoreček před synagogou. A tak postavili dům, v němž dnes sídlí městské informační centrum. Získali krásnou školu, která byla dávána za vzor, a navíc ukrytí synagogy za ní pomohlo v pohnutých dobách nacismu i komunismu svatostánek ochránit.

Naše synagoga měla zkrátka štěstí. Jsme rádi, že ji máme. Zápis z roku 1422 hovoří o její opravě, což znamená, že byla postavena daleko dříve. Patří tak k jedněm z nejstarších, největších a nejkrásnějších synagog
v Čechách.

K vzácným židovským památkám
v Kolíně patří i Starý židovský hřbitov.

Nepochybně. Nejstarší čitelné náhrobky pocházejí z roku 1492, což je pro většinu turistů ze zahraničí zcela nepochopitelné. Jak se mohly zachovat? Vysvětlení je jednoduché: židovské náboženství – na rozdíl od katolického nebo evangelického – nedovoluje jakoukoliv manipulaci s pohřbenými ostatky. Náš Starý židovský hřbitov je díky tomu největším a nejstarším přístupným židovským hřbitovem v Čechách.

Letos si připomínáme 75 let od transportu kolínských Židů do vyhlazovacích táborů, který se odehrál ve třech termínech – 5., 9. a 13. června 1942, což prakticky znamenalo konec zdejší početné židovské komunity. 

K této příležitosti bude 27. dubna zahájena v synagoze výstava, kterou doplní červnová čtyřdenní vzpomínková akce. Bude například odhalena pamětní deska k uctění památky studentů kolínského gymnázia, kteří nepřežili holocaust. S manželem připravujeme pro tuto příležitost
k vydání tři knihy, z nichž jedna je už u nakladatele. Jde o úvod k překladu hebrejské knihy, uložené v kolínském archivu. Druhá bude mapovat osudy kolínských židovských dětí za holocaustu, na její tvorbě se podílejí studenti tří kolínských středních škol – gymnázia, obchodní akademie a stavební školy. Třetí bude pojednávat o tzv. Stolpersteinech neboli Kamenech zmizelých. Jde o dlažební kostky s mosazným povrchem, vsazené do chodníku před domy obětí holocaustu a nacistického režimu.
V Kolíně jich bude do dubna minimálně padesát, možná víc. Jejich výrobu a instalaci financují Židé z celého světa, hlavně přeživší potomci transportovaných.

Na vzpomínkové akce se chystá přijet mnoho zahraničních hostů, zejména potomků přeživších obětí holocaustu z celého světa, ale i domácí.

DI2-17 - Osobnost - foto 3

Nikdy jste ve svém životě nezalitovala, že jste se dala na historii?

Ne, nikdy. Vždycky mě zajímali lidé a jejich vztahy bez ohledu na postavení ve společnosti. Panovníci nebo obecně mocní svými rozhodnutími ovlivňovali ostatní lidi, ale také sami sebe. Baví mě rozplétat předivo vztahů historických osobností, což mi dává sílu a energii překonávat mé vlastní slabosti. Je to, jako když skládáte puzzle. Hledáte, hledáte, kam to připojit, a pak sestavíte obraz. Máte radost, ale důležité je, kdo ten obraz přijme a vezme za svůj. Důležité je, aby někdo takový byl.

Máte někoho takového?

S manželem se na tom společně podílíme a sdílíme případné úspěchy.  Máme ale také dceru, desetiletou Terezku, a ta je samozřejmě ovlivněna naší profesí. Je jí deset, a jelikož s námi jezdí na historicko-poznávací zájezdy a výlety, třeba se Starokolínským okrašlovacím spolkem, všechny destinace zná, takže dokáže účastníky nejen usměrnit, ale zprostředkovat jim i základní informace. To je jako „tady jsme už byli, tohle je… támhle je..“ atd. atd.

Zkrátka z ní roste průvodkyně
a možná také historička?

Nevím, je jí deset…

Vám ale bylo také deset, kdy jste věděla, že historie bude vaším osudem. Tak vám i vaší dceři přeji úspěchy při objevování „nových starých“ osudů, příběhů, faktů
a skutečností z české historie, které obohatí náš obzor a svět nejen regionální.

Dana Čermáková

Fotografie autorka a archiv

7

Leave a reply