Hloupá otázka! Mluvit přece umí každý. Někdo dokonce nejedním jazykem. Ale co když vám osud či náhoda přidělí zadrhávání v řeči nebo dokonce koktavost? Co teď? Snad nejslavnější koktavou postavou naší kulturní historie je Vašek ze Smetanovy opery Prodaná nevěsta. Do světové historie vstoupil také anglický král Jiří VI., jehož životní trampoty s řečí byly dokonce přeneseny na divadelní prkna i filmové plátno v podobě filmu a posléze i divadelní hry Králova řeč.
Nejstarší historicky známou osobností s poruchou řeči byl řecký filozof Démosthénes, který – jak praví historické prameny – léčil svoji vadu řeči vkládáním kamenných oblázků pod jazyk a nacvičováním svých projevů pod špičkou zavěšeného meče, což byla léčebná metoda poněkud riskantní. Ale prý úspěšná.
V dalších řádcích vám přiblížíme osud našeho současníka, slečny Jany Vlasákové z Trhového Štěpánova. Boj s vadou řeči vyhrála nejen díky odborné péči logopedů, ale také díky touze naplnit si svůj životní sen – být učitelkou v mateřské škole. Jistě uznáte, že zvláště v této profesi by vada řeči byla překážkou téměř nepřekonatelnou. A tak Jana začala bojovat. Nechme ji vyprávět příběh, který možná pro nejednoho z našich současníků může být povzbuzením
i návodem.
„Moje problémy s řečí se objevily již v dětství při pokusech o první slova. Naštěstí rodiče velmi rychle pochopili, že spolupráce s odborníkem na vady řeči je nutná, a tak jsem začala docházet k logopedovi. Začátky nebyly jednoduché. Problémy se zhoršily při mém nástupu do školy, a během školní docházky jsem si čím dál víc uvědomovala své problémy při komunikaci se spolužáky a kamarády. Za svůj mluvený projev jsem se vyloženě styděla, a čím víc jsem zadrhávala, tím víc jsem se uzavírala do sebe a komunikaci s okolím omezovala na nezbytné minimum. Naštěstí jsem kolem sebe měla pár dobrých kamarádů, kteří se mnou i přes tento handicap komunikovali, a to mi moc pomáhalo. Koktavost mne však svazovala v každodenním životě a problém se prohluboval víc, když jsem si jej spojila se zdánlivě nesplnitelným snem být učitelkou v mateřské škole. Jak vůbec budu moci komunikovat
s dětmi?
Přesto jsem si podala přihlášku na několik pedagogických škol a nakonec jsem uspěla v Praze. Ani tady nebyly začátky jednoduché, ale byla jsem rozhodnuta bojovat. Svůj problém jsem se snažila překrýt alespoň dobrým prospěchem. Ale jedno velké trauma zůstávalo: telefonování. Většinou jsem se do telefonu snažila mluvit pomalu a nedávat příliš důraz na slova. Upřímně řečeno, pokud jsem nemusela, tak jsem netelefonovala. Tato pro většinu lidí běžná činnost byla pro mne velmi traumatizující. Čím dál víc jsem si uvědomovala, že má koktavost velmi souvisí s psychikou. Pokud jsem nepociťovala stres, projevovala se mnohem méně. Začala jsem opět chodit na logopedii i psychologii. Už jsem ale přestávala věřit v zázrak, vyzkoušela jsem všechno: alternativní metodu, metodu RUŠ, regresi, homeopatii, kineziologii,
a vše bez výrazného výsledku.
Až jednou jsem na vyhledávači Google rozklikla odkaz Nová mluva – léčba koktavosti. Považovala jsem to za poslední naději a v září loňského roku jsem podle této metody podstoupila terapii. A najednou jako by se v tmavém tunelu rozsvítilo světýlko. Začalo další náročné období, kdy jsme nejdříve nesměli mluvit vůbec, dorozumívali jsme se jen písemně, učili jsme se mluvit jako malé děti, úplně od začátku. Bylo to zvláštní, ale rozhodně ne tak děsivé jako koktavost. Krůček po krůčku jsme takto pracovali
a moje řeč se čím dál víc dostávala do standardní podoby. Naučila jsem se mluvit pomalu a různými formami odstraňování stresu navazovat běžné slovní kontakty s okolím.
Úspěch se pomalu, ale jistě dostavil. Po mnoha letech si připadám rovna s ostatními a už vím, že mi nic nebrání v konání mé vysněné profese a prožívání plnohodnotného života. Koncem tohoto školního roku mne čeká maturitní zkouška na pedagogické škole v Praze a potom už nebude nic stát v cestě při naplnění mého profesního snu.
Těmito řádky jsem chtěla předat osobní zkušenosti a vzkázat všem balbutikům(*), že je tu naděje, že metoda opravdu funguje. Vyžaduje to pevnou víru, trpělivost a chuť na sobě pracovat.“
Tak tomu se říká příběh s dobrým koncem. A pokud jste vy zažili, nebo zažíváte ten svůj životní příběh
– a může být i zcela odlišný -, podělte se o něj s našimi čtenáři. Rádi jej uveřejníme na stránkách našeho měsíčníku. Janě posíláme pozdrav s poděkováním a přáním mnoha úspěchů do dalších let.
Miroslav Štrobl
(*) balbuties = koktavost
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.