Renáta Kroutilová je velmi podnikavá mladá žena. S manželem Tomášem, který pracoval několik let se Zdeňkem Pohlreichem, vedou již třetím rokem restauraci Café LaDus v čáslavském Dusíkově divadle. Dosavadní životní dráha Renáty může sloužit jako příklad pro všechny, kdo nechtějí ustrnout na místě, ale snaží se učit novým věcem a svou osobnost tak celoživotně rozvíjet. Začínala jako shop asistent, pokračovala jako servírka, u mobilního operátora se vypracovala až na supervisora, při zaměstnání vystudovala personální management, zkusila si marketing
v ájurvédském centru. Nedávno absolvovala rekvalifikační masérský kurz, takže kromě manažerky restaurace bude v Čáslavi provozovat ájurvédské procedury
a masáže. Dost na jeden život…
Renáto, kde se ve vás bere taková agilnost? Zdědila jste ji po rodičích?
Nevím, tatínek byl celý život u armády, maminka pracovala jako plánovačka a posléze účetní. Mám o pět let staršího bratra, je také u armády.
Vystudovala jste v Čáslavi pedagogickou školu, ale nikdy jste se tomu nevěnovala. Proč?
Na tuhle školu jsem šla proto, že jsem děti milovala, a mám je ráda dodnes. Specializace vychovatelství znamenala, že jsem mohla pracovat jako vychovatelka buď v domově mládeže nebo v družině. Mohla jsem jít samozřejmě na nástavbu a pak učit na I. stupni základní školy. Během studia jsem absolvovala praxi v Holečkově ústavu
s internátem v Praze, určeném pro děti se sluchovým postižením. Byla to zajímavá práce, bavila mě, vedení ústavu mi nabídlo, že by mě přijali po ukončení studia do zaměstnaneckého poměru. Bohužel plat byl hodně špatný i na tehdejší dobu, doslova tristní.
V době studií jsem byla zamilovaná do mého manžela, seznámili jsme se, když mi bylo šestnáct. On tehdy už pracoval v gastronomii v Praze a já jsem moc toužila za ním odejít. Vydělával a já jsem viděla tu jeho finanční svobodu. Měla jsem pocit, že se v Čáslavi zadusím. Maturovala jsem v roce 1989 a rodiče mi v mých osmnácti dovolili odejít za Tomášem do Prahy. Nastěhovala jsem se k němu do podnájmu a začala jsem si hledat práci.
„Jdu do všeho po hlavě, jsem nakloněna nový věcem. Nebojím se riskovat, nic mě neodradí. Řídím se hodně intuicí.“
Kde jste ji našla?
Začínala jsem jako shop asistent
v oboru textil. Vydělávala jsem a to mě bavilo. Vydržela jsem tam asi tři čtvrtě roku, mezitím jsem se rozhlížela po jiném uplatnění. Přítel pracoval v hotelu jako kuchař, tak jsem přemýšlela, že bych si zkusila najít práci jako recepční. Začátkem 90. let ještě neexistovaly personální agentury, tak jsem si CV napsala sama a začala obcházet pražské hotely. V hotelu Paříž recepční nepotřebovali, ve čtyřhvězdičkovém Grand hotelu Bohemia Praha také ne, ale sháněli snídaňovou servírku. Já jsem v té době unesla tak dva talíře… Předpokládala jsem, že budou požadovat příslušnou specializaci, ale oni ji překvapivě nechtěli, tak jsem místo přijala. Hned první den jsem si koupila knížku Pravidla stolování. Nastoupila jsem jako snídaňová servírka, vstávala jsem každý den v 4.45, protože snídaně byly od 6.00. Měla jsem na starosti učně. Bavilo mě to, i když to byla dřina, směny byly běžně dvanácti až čtrnáctihodinové. Někdy jsem proto v hotelu i přespala. Pak jsem přešla na minibary a postupně jsem se vypracovala až na servírku u obědů a večeří. Vydržela jsem tam dva roky.
Gastronomickou praxi jste tedy získala hned v počátku vaší profesní kariéry. Co následovalo? Něco úplně jiného?
Ano. Přes kamarádku jsem se dozvěděla, že tehdy začínající mobilní operátor Paegas, dnes T-Mobile, hledá lidi do aktivačního oddělení. Přihlásila jsem se, a tím začala má třináctiletá práce v této oblasti. Najednou jsem měla pevnou pracovní dobu, v kanceláři, byla to příjemná změna. Jako pracovníci aktivačního oddělení jsme byli ve styku s dealery, bylo jich tehdy asi osm velkých, kteří nabízeli lidem naše služby. Vytvářeli jsme za ně smlouvy se zákazníky – dneska všechno probíhá elektronicky, tehdy ale musel člověk zajít do obchodu, jeho data dealer poslal k nám, my je zanesli do počítače a až pak mohlo dojít k aktivaci telefonu, která někdy trvala i 48 hodin.
Postupně jsem se vypracovala až na supervisora, což znamenalo dohled nad mými kolegy. Těm se moc nelíbilo, že bych jim měla šéfovat, protože jsme se jednak dobře znali, a jednak mnozí byli starší věkově i služebně. Vydržela jsem to půl roku a pak jsem odešla do oddělení plateb a fakturace, později do oddělení nákupu a logistiky, kde jsem jako specialista nákupu měla na starosti oblast výstavby. Čas jsem si mohla plánovat sama, takže jsem měla větší volnost.
V té době jsem se rozhodla, že bych si mohla zvýšit vzdělání. Myslela jsem si na personální oddělení, protože práce s lidmi mě vždycky bavila. Proto jsem se přihlásila ke studiu na Univerzitě
J. A. Komenského v Praze, obor Řízení lidských zdrojů – Personální management.
Podařilo se vám najít uplatnění
v této oblasti?
Po ukončení bakalářského studia jsem se zkoušela hlásit do personálního oddělení T-Mobilu, ale bylo mi řečeno, že nemám praxi a měla bych dál studovat. Tak jsem si udělala i magisterské studium, ale pak jsem se nepřímo dozvěděla, že za těch 11 let ve firmě jsem pro ně platově vysoko a oni chtějí někoho zvenku, kdo pro ně nebude tak drahý. Pochopila jsem, že tudy cesta nevede.
Co bylo dál? Zase nová profese?
No, spíš obor. Ve vysvětlení se musím vrátit k naší svatbě a období po ní, kdy jsme si chtěli pořídit miminko, ale nějak to nešlo. Řešili jsme to klasickou medicínskou cestou, ale nedařilo se, bylo mi z toho navíc špatně, a tak jsem si řekli, že nebudeme tlačit na pilu. Já jsem se už předtím zajímala o přírodní medicínu, bylinky, byla jsem příznivec bioproduktů a ekologického pohledu na život, a tak jsem se obrátila na ájurvédské centrum MUDr. Davida Freje, kde jsem absolvovala detoxikaci, masáže a další procedury. Padli jsme si do oka s manželkou pana doktora. Oni tehdy hledali někoho pro marketing, a tak mi nabídli, jestli bych to nechtěla zkusit. Znamenalo to pro mě velké rozhodování, protože u T-Mobilu jsem měla kromě velice slušného platu i různé bonusy a výhody. Váhala jsem také kvůli podmínce, že se musím stát OSVČ neboli pořídit si živnostenský list. Na druhou stranu by to pro mě byla vítaná změna, práce, která by mě bavila. Nakonec jsem se rozhodla odejít, a nelituji toho, byla to velice zajímavá práce. Nahlédla jsem do světa ájurvédy, získala během práce v centru spoustu užitečných kontaktů, ale co je nejdůležitější – otěhotněla jsem! Zcela přirozeně…
Těhotenství je zlomem v životě každého člověka. Co znamenalo pro vás?
Přestěhování z Prahy do Čáslavi, kde jsem se narodila, přesněji řečeno do Chedrbí, kde bydlí moji rodiče. Říkali jsme si s manželem, že nechceme naše dítě vychovávat v bytě někde na okraji Prahy. Hledali jsme proto pozemek, kde bychom si mohli postavit malý domeček, ale ceny v Praze byly tehdy, v roce 2010, vysoké. Napadlo nás, že bychom se vrátili zpátky do rodných končin, protože manžel pochází
z Krchleb. V Chedrbí se naskytl vhodný a cenově přijatelný pozemek, který jsme koupili, a hodlali na něm postavit dřevostavbu, která měla být do roka hotova. Týden před porodem jsme se přestěhovali k mým rodičům. Stavba se oproti původním plánům díky vícepracem trochu protáhla, takže syna Teodora jsem přivedla do domácnosti mých rodičů.
Jak jste se dostali k pronájmu restaurace Café LaDus, která vznikla po rekonstrukci Dusíkova divadla na podzim 2012 v prostorách přistavěné Nové scény?
Jednoduše, přihlásili jsme se do výběrového řízení, které vyhlásilo město. Když jsme poprvé uviděli zdejší interiér, věděli jsme, že do toho půjdeme, protože takový typ staveb máme rádi. Mysleli jsme si, že to bude bomba – už jenom skutečnost mít restauraci v divadle. Manžel tu mohl uplatit své bohaté zkušenosti z gastronomie, já práci s lidmi, která mě baví. Neviděli jsme
v tom žádný problém.
Výběrové řízení jste vyhráli. Co to ve vašem životě znamenalo?
Další životní křižovatku. Manžel dostával ještě v Praze různé nabídky na práci v zahraničí, ale já jsem nechtěla odjet. Kdybychom je přijali, získali bychom zase jiné zkušenosti, a kdoví, zda bychom tam nezůstali. Jenomže kdyby jsou jen kdyby. Po přestěhování do Čáslavi manžel dojížděl 70 kilometrů do Prahy a nebylo to snadné, takže i to pomohlo k rozhodnutí přihlásit se do výběrového řízení. Kdybychom to nezkusili, jednou bychom toho možná litovali.
„Rozvíjím svou osobnost. Člověk hledá sám sebe po celý život.“
A nelitujete?
Ne, i když začátky nebyly jednoduché. Měli jsme možná moc velké oči, zaměstnávali jsme dalších pět lidí, ale brzy se ukázalo, že v čáslavských podmínkách si ekonomika našeho podnikání nemůže takový luxus dovolit. Dnes jsme v restauraci tři – já, manžel a mladý kolega. Všichni děláme všechno, takže já jako manažer plánuji nejen rozvržení denní pracovní doby, ale také kontroluji stav surovin, pokud je potřeba, jedu na nákup, a pokud nejsem na place, jsem v kuchyni a vařím. Jsme zkrátka rodinná restaurace.
Možná teď trochu přeháním, ale myslím si, že s vaší restaurací přišla do Čáslavi „nová doba“ – moderní, odlehčená gastronomie, která nabízí pokrmy vždy z čerstvých surovin, nepoužívá průmyslové chemické náhražky ani polotovary, pamatuje na vegetariány, vegany a lidi s bezlepkovou nebo bezlaktózovou dietou. To se až na nepatrné výjimky nevidí ani v Kutné Hoře, ani v Kolíně…
Manžel v tomto duchu pracoval v Praze v hotelu Renaissance, v Potrefené huse, u Zdeňka Pohlreicha v Café Imperial i ve Wellnes hotelu Step, takže sem přenesl to, co umí. Máme moc rádi italskou kuchyni, protože ta je postavena na těchto principech, které jste jmenovala. Jádro naší klientely se vytvořilo už na počátku z více „osvícených“ obyvatel a návštěvníků Čáslavi, postupně jich přibývá, už k nám chodí i středoškoláci, kteří v převážné většině dávají přednost fastfoodům. Pro ně chystáme změnu poledního menu, zařadíme do něj některé zdravější produkty z rychlého občerstvení, například oblíbené panini. V době obědů máme téměř pořád plno, zájem je také o rozvážky obědů z dětských center
i od Čáslavanů.
Vaříte zdravě, snažíte se o „gastronomickou osvětu“. Jaký je váš životní styl? Předpokládám, že rovněž zdravý…
Snažím se. Pokud jde o běžné nemoci jako nachlazení a chřipka, řeším je přírodní cestou – bylinkami, homeopatiky. Nejlépe je jim ale předcházet posilováním imunity. Běhám, cvičím jógu, používám přírodní kosmetiku. A hlavně – zdravě jím.
Kéž by váš aktivní a zdravý přístup
k životu inspiroval i naše čtenáře!
Dana Čermáková
Fotografie archiv Renáty Kroutilové
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.