Mezi jeho předky můžeme nalézt slavného hudebního skladatele, jeho otec je mezi kumstýři známý malíř, on sám má za sebou bezpočet výstav své ojedinělé tvorby a na Kutnohorsku ho poslední dobou můžete potkat buď na Církevním gymnáziu nebo na kurzech malování. S Markem Králíkem – členem sdružení Středočeské ateliery – se známe hezkou řádku let. Proto mám velikou radost, že s ním můžu udělat rozhovor zrovna já. Vám, kterým by vadilo naše vzájemné tykání, se omlouvám. Pevně doufám, že to na výsledek nebude mít vliv.
Marku, studenti Církevního gymnázia tě znají především z jejich školního klubu. Jaká je náplň tvé práce tam?
Toto místo by bylo nabídnuto s ohledem na mé výtvarné a divadelní zkušenosti. Takže občas něco nakreslíme, ale velkou část se věnujeme divadlu. Nacvičujeme a hrajeme. Oni mají svůj pohled na věc, já taktéž – obě strany úměrně svému věku, a když najdeme nějaký průsečík, je to vždy velmi milé a hodnotné.
Chodí za tebou rádi, dá se to poznat?
Myslím, že tam chodí rádi. Snažíme se, aby čas, který spolu strávíme, nebyl nijak plitký.
Sice v současné době působíš v oblasti vzdělávání, ale nebylo tomu tak vždy. Vím o tobě, že jsi vystudoval rytectví kovů. Co bylo dále, jaké je vlastně tvé vzdělání?
Vyučil jsem se rytcem kovů. Potom jsem absolvoval střední školu výtvarnou a na stará kolena jsem se nějakým nedopatřením dostal na vysokou školu pedagogickou, kterou budu teprve dokončovat. Ale upřímně řečeno, nejsem si jistý, zda to člověk vůbec potřebuje. Hlavně v období, kdy už máte trochu nažito a něco zkušeností za sebou. Vysokoškolský titul je v naší společnosti nutný papír, je to „lejstro“, systém ho vyžaduje, ale povznášející to tedy moc není.
K tvý zkušenostem. Jisté období ses živil restaurováním. Dokonce jsi dělal i na Vinohradském divadle v Praze. Můžeme výsledky této tvé práce ještě dnes vidět?
Ano, jedná se o hlavní vstupní markýzu plus dvě boční a ještě něco vzadu. Vlastně vše kovové, co trčí z Vinohradského divadla, mi prošlo rukama. Já mám jedenadvacet let restaurátorské praxe. Částečně jsem byl pod Uměleckými řemesly v Praze v cínařském ateliéru, kde jsme dělali na sakrálních artefaktech. V té době jsme byli jen čtyři lidé v celé republice, kteří toto ovládali. Když se Umělecká řemesla rozpadla, byl jsem nucen jít na volnou nohu. Zajímala mě oblast především litých kovů, a na to jsme byli v republice už jen dva. Nebyla to práce lehká, byla to pěkná řehole.
Čím se nyní nejvíce cítíš být? Rytcem, restaurátorem, pedagogem, malířem?
Malířem. A jsem rád, protože doba restaurování, kdy člověk tahá těžké litinové kusy čehosi, byla vyčerpávající, a už mi nezbývala energie vzít si do ruky štětec a tvořit. Pak už to dál nešlo, a to i z důvodu nedostatku práce, a musel jsem s tím přestat. Ne, že by nebylo co restaurovat, ale majitel si to raději zdrátoval sám, než aby dodržel správnou technologii opravy a zaplatil za to. Je to pořád stejné a smutné, o většině věcí v životě rozhodují peníze.
Teď se konečně dostáváme k tvé tvorbě. Přeci jen opravovat nebo restaurovat dílo někoho jiného je o trefování se do nálady a stylu autora…
Ono to restaurování je vlastně trochu jako herectví, člověk přijímá roli někoho jiného.
To je pravda. Když si člověk tvé obrazy prohlíží, je mu jasné, že většinou dominuje akt. Navíc, tvoje díla téměř neobsahují jinou barvu než pár odstínů bílé. Co tě přesně zajímá při malování?
Figura je nejsnazší nosič informace. Dostal jsem se k tomu přes malování různých geometrických tvarů. Snažím se dostat k informaci a tu přenést. A jsem přesvědčen, že ta informace leží někde mezi člověkem a tím, co ho obklopuje. Nejjednodušší pomůcka pro pochopení je, když si představíte tabuli skla, ve které se odrážíte. Vidíte sebe sama, ale také to, co je venku za ní. Pak si můžete vybrat, kterou z obou realit budete považovat za důležitou. Tyhle řekněme rozpory nebo hlubší vizuální možnosti jsou přesně to, co mě tam zajímá. Je v tom veliký přesah, než jen zaznamenávat něco, co se tváří, že nějak vypadá.
Jaké bylo tvé setkání s holandským malířem Johnem Lichtenbergem?
S Johnem a jeho ženou (shodou okolností žijí značnou část roku nedaleko Kutné Hory) jsem měl tu čest se potkat v létě. On je jeden z mála malířů, který vystavoval dokonce v pařížském Louveru. Povídali jsme si spolu o obrazech, přišel se podívat i na mou výstavu na zámku Kačina. Myslím, že jsme si vzájemně sedli, jak se říká. Líbí se mi jeho tvorba, to, co dělá, a mám pocit, že jsme na podobné vlnové délce. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že se se svými holandskými studenty přijedou podívat v rámci jeho malířských kurzů do mého atelieru v Louňovicích u Prahy. Byl to krásně strávený čas.
Marku, než ti poděkuju za rozhovor, poprosím tě ještě, abys nám sdělil, co tě teď v nejbližším čase čeká.
Rád bych všechny pozval na cyklus deseti výtvarných večerů, skoro by se dalo říci workshopů, kde budu mluvit o tom, co vidíme, jak to vidíme, jakým způsobem jsme schopni to nakreslit, jak volíme barvy, jak na nás barvy působí, vrátíme se k jeskynním malbám, a cyklus skončí prezentací mé tvorby. Proběhne to po novém roce. Začínáme 13. ledna v 17 hodin ve Spolkovém domě v Kutné Hoře.
Děkuju ti za milé povídání a přeji ti mnoho dobrého.
František Pokorný (Divadélko Kůzle)
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.