„Se mnou ještě nikdo žádný rozhovor nedělal,“ řekla mi do telefonu kolínská spisovatelka Soňa Sirotková. Bylo to pro mne velmi překvapivé sdělení, neboť má za sebou tři vydané knihy a další dvě, připravené k tisku. Sdělení o to víc překvapivé, že setkání
s ní bylo velmi obohacující. Vegetariánka, vitariánka, která se dvakrát vrátila do svých minulých životů, milovnice historie
i všeho tajemného uměla velice poutavě vyprávět
o historických osobnostech, o nichž psala anebo bude psát, i o netradičním spojení regresní terapie s vlastní tvorbou. Tarot, numerologie, technika okamžitého uzdravení, instinkt lovce v nás – to všechno bylo hrozně zajímavé..
Kde se ve vás vzala touha psát?
Zdědila jste talent po rodičích?
Ne, to určitě ne, tatínek byl montér, maminka vychovatelka. Jediný, kdo byl nějak literárně činný, byla slovenská prababička z maminčiny strany, ta psala balady a básně, ovšem jen pro sebe. S psaním jsem začala
v dětství, první povídku jsem napsala v osmi letech. Už tehdy jsem věděla, že chci psát.
Pro další směrování v životě je důležité dětství. Jaké jste ho měla?
Krásné. Mám ho romanticky spojené se Slovenskem, protože jsem tam každé léto trávila o prázdninách celý měsíc. Děda měl vinici, už jako dítě jsem okusila víno. Pamatuji si vůni jarní cibulky, bílého slovenského chleba a slaniny. Prababička pocházela z nižší šlechty, a já jsem měla díky tomu po celé dětství pocit, že jsem princezna. Po revoluci nastaly restituce, ale rodinný zámek byl v tak špatném stavu, že se k němu rodina ani nehlásila.
Když se tak zamýšlím, k psaní
a knihám mě nejspíš inspirovala maminka, která hodně četla, za týden přečetla třeba sedm knížek. Vyprávěla mi o mimozemšťanech,
o strašidlech a tajemných bytostech. Ze začátku jsem psala tak, že jsem si něco přečetla a pak jsem to téma napsala po svém.
Vaším prvním dílem byla kniha „Říkali mi Sisi“ s podtitulem Vyprávění minulého života. Proč právě rakouská císařovna a uherská
a česká královna Alžběta Bavorská, manželka Františka Josefa I?
Sisi byla mojí láskou už od dětství. Co jsme o ní ve skutečnosti věděli? Vycházely o ní romantické příběhy, filmy jako s Romy Schneiderovou, ale to nebyla pravda. V mé knize jsem se snažila odkrýt její nitro – vztah
k manželovi, nepřátelům i nejbližším přítelkyním a hlavně dětem, na nichž se dopustila křivdy nejtěžší a nese podíl viny na jejich tragickém konci. Pokusila jsem se objevit skutečnou Sisi, zbavenou mýtů, ženu z masa
a krve. U nás byla k dispozici jen jedna kniha o Alžbětě, a tak jsem deset let studovala historické dokumenty, životopisy a během dovolených cestovala na místa, kde Sisi pobývala – do Vídně, Mnichova, Maďarska, na Korfu…
Proč jste se po knížce o Markétě Přemyslovně vrátila k Alžbětě
v druhé knize Sisi – Rodokmen duše?
První knihu mi vydalo nakladatelství Petrklíč, a já jsem nesmírně vděčná panu Juraji Himalovi, že mi dal tuto příležitost. Použila jsem v ní něco
z mystery, a sice osobní zpověď ženy, která prošla léčebnou hlubinnou regresní terapií, v jejímž rámci se podívala zpět, a v jednom ze svých minulých životů se poznala jako ‚Elisabeth, které říkali Sisi…‘. Panu Himalovi se ale moc nelíbilo dotýkání se minulých životů, a proto jsem napsala Sisi – Rodokmen duše, kterou jsem vydala vlastním nákladem.
Co je to hlubinná regresní terapie?
Jde o metodu, vyvinutou psycholožkou Martou Foučkovou, která vás vrací do minulých životů a pomáhá vám tak pochopit, proč se vám v současném životě děje to, co se vám děje. Absolvovala jsem to u své přítelkyně léčitelky dvakrát, manžel také. Je to hezké, příjemné, i když prožíváte nepěkné věci. Je úžasné, že se můžete vrátit do svých vlastních minulých životů i do života jiného člověka, pokud máte dovoleno sledovat jeho návraty. Platí ale, že ten, kdo se nedostane zpátky a nedokáže říct, co prožil v minulém životě, má toto poznání zablokované, protože v tuto chvíli nemá ještě nic vědět. Ještě nenadešel ten správný čas. Já sama mohu nahlédnout do minulých životů, dokonce jsem několikrát z nerozumu i regresi prováděla druhé osobě. Ačkoliv jsem ji studovala sedm let, mám pocit, že to nestačí. Na dobrého terapeuta musí být ještě něco navíc. ‚Vraceči‘, kteří navštíví víkendový kurz a chtějí touto metodou léčit, mohou být
i nebezpeční. Každý člověk návratem do minulých životů projít nemusí, ale říká se, že pokud se to podaří, ušetříte si tím dvojí narození v dalších životech. Jen je potom k vám osud přísnější, protože kdo víc ví, musí být k sobě náročnější.
Svými slovy mi připomínáte Jožo Ráže, který si prošel po těžké autonehodě dlouhým kómatem, během něhož se ocitl na „druhém břehu“. Ten také říká, že ti, kdo vědí, nemluví… Ale pojďme k vaší další knize, čtvrté, která vyjde letos v březnu a nese název Tegmine. Na obálce je uvedeno „Young adoult“ čili mladý dospělý. To je nová kategorie čtenářů?
Knihu jsem původně psala pro svou dceru, které je dnes 22 let. Když jsem začala, byl jí rok. Je to kniha pro mládež od patnácti a je to mystery po česku. Objevuje se tam cestování časem, nesmrtelná láska… Děj se odehrává na Šumavě v místě zvaném Lenora. V mnohém jsem podklady vymyslela a pak je objevila, například fenomén modrých světel na Šumavě, dvojici starců na hradě Kyšperk, časovou smyčku… Sestra, která mi dělá korektorku, pochybovala
o tom, že by dnešní náctileté děti něco podobného zajímalo, ale já si myslím, že je zajímají tajemné věci – ilumináti, konspirační teorie
a podobně.
Tegmine bude na vašich webových stránkách přibližovat také knižní trailer. Co to je?
Novinka. Něco podobného jako filmové trailery, tedy video upoutávka na knížku, sestávající z fotek, hudby a mluveného slova v délce jedné minuty až dvou. Roli hlavní postavy knížky Vroni ztvárnila začínající modelka Barbora Hankeová, hudbu složil můj slovenský kamarád, skladatel Miro Mederly, a fotografiemi se na videu podíleli Markéta Benešová a Petr Pazour.
Podle čeho volíte témata?
Vybírám si zajímavé historické osobnosti, které však nejsou příliš známé. Na rok 2017 mám v plánu román o Josefovi I. Habsburském, který byl předposledním členem dynastie Habsburků po mužské linii. Zahájil reformu monarchie, nestačil ji však dokončit, protože zemřel za nejasných okolností ve věku 32 let. Tedy podle historiků zemřel na pravé neštovice, mně se však zdála jeho nemoc ohledně průběhu nejasná, budu o tom hovořit v knize. Vymykal se, protože byl na rozdíl od ostatních Habsburků velmi pohledný. Objevila jsem ho už jako dítě na zámku v Nelahozevsi, kde visí jeho obraz – byl modrooký, plavovlasý. Sedávala jsem před tím obrazem, čímsi mě přitahoval… Josef I. byl také velmi nadaný, uměl sedm jazyků, skládal hudbu, byl bystrý, milé povahy, miloval život a měl už od 12 let slabost pro ženy. Vzal si vévodkyni Vilemínu, s níž zplodil tři děti, nakazil ji však syfilis, takže další děti mít nemohla. Našel si milenku v podobě dcery uherského palatina Pálffyho Marie Anny nebo také Marianny, která byla velmi krásná – zrzavá,, modrooká. Mohla se stát jeho legitimní milenkou podobně, jako to bylo běžné u francouzského krále Ludvíka XIV., ale Josef I. zemřel a na Marianu se sesypala jeho manželka i matka. Zachránil ji český šlechtic František Karel Přehořovský, který si ji vzal za ženu a odvezl do Čech. Byl to výraz jeho hlubokého přátelství a oddanosti k zemřelému císaři Josefovi.
V současné době jsem ve stadiu sběru materiálu, psát bych chtěla přes léto.
To bude určitě poutavá a čtivá kniha, neprozrazujme však všechno. Na podzim chystáte k vydání pátou knihu, která je určena dětem.
O čem bude? Také mystery? Leccos už napovídá její název Mína a Vlci…
Ano, je to reflexe mého dětství, odehrává se v 70. letech minulého století. Její hrdinkou je desetiletá holčička, v té době neobyčejná – její tatínek je hrabě, kterému byl po komunistickém puči v roce 1948 zabaven veškerý majetek včetně zámku a rodina byla vystěhována nejprve do domu blízko zámku
a posléze do malého bytu v Praze. Když se do domu vrátí, Mína se dostává do zámku a prožívá tu nejrůznější dobrodružství, potkává strašidla a jiné tajemné bytosti…
Inspirovaly mne knížky Vladimíra Votýpky o české šlechtě.
Jak tvoříte? Máte přesně daný rozvrh denního psaní jako třeba
Michal Viewegh?
To ne, i když jsem už pět let „na volné noze“, ale mám kromě dospělé dcery ještě dva syny ve věku dvanáct a pět let, takže musím svůj čas dělit mezi ně a psaní. Ke každé knížce si dělám seznam písní, které si nahraji a pak si je pouštím, když píšu. Třeba k Tegmine mi skvěle seděla Stín kapradiny od Jany Kratochvílové,
k Markétě Přemyslovně Love Hurts od Nazareth, k Míně kouzelný klavír italského pianisty a skladatele Ludovica Einaudiho.
Manžel mě v mé práci podporuje, má na mé spisovatelské práci největší zásluhu.
Tak ať se vám dobře píše, abychom si mohli přečíst ještě mnoho vašich zajímavých a netradičně pojatých knih!
Dana Čermáková
Fotografie Veronika Güttnerová
a autorka
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.