Miroslav Štrobl je člověk, kterého v místech, kam míří náš měsíčník, není třeba příliš představovat. Ochotnický herec, režisér, autor mnoha článků na stránkách Dobrýho infa a v neposlední řadě i autor velmi rychle vyprodané knížky „Uctivý služebník“, spojené s jeho rodnou Kutnou Horou, dále titulu Kutnohorské pověsti, publikace k výročí kutnohorského Tylova divadla… Nedávno si svou premiéru odbyl také filmový dokument o něm, uvedený v režii mladého studenta zlínské Filmové školy Jaroslava Berana pod titulkem Dýchám pro své město. Zkrátka, i přesto, že se o Mirkovi v poslední době dočteme a dozvíme mnohé, byl impuls k následujícímu rozhovoru lákavý mimo jiné i proto, že se s ním dobře sedí, jí, někdy i popíjí, ale hlavně povídá.
V Kutné Hoře asi není moc lidí, o kterých by byl natočen dokument v této podobě. Jaké to bylo, když tě ten nesporně nadaný mladý muž oslovil?
Zpočátku jsem si s tím vůbec nevěděl rady. Pravda, není mnoho lidí, kteří byli takto osloveni, ale pravda je, že jich znám celou řadu, kteří by si to zasloužili. Jmenovat nebudu, nerad bych někoho vynechal.
Záměrem zmíněného dokumentu bylo představit tě jako nesmírně aktivního člověka se smyslem pro věc a s poctivým přístupem k tomu, co děláš, ale myslím si, že především vynikl svým nesmírně niterným příběhem tvého života.
Dost jsem se bránil vsunout do dokumentu naši rodinnou tragédii, ale ať je to jak chce, když to vracím zpátky, byl to pro mě takový značně absurdní životní startér.
Tragická smrt tvé ženy je opravdu dost silný příběh. Jak jste to zvládli? Myslím ty a tvoje tehdy již dospělé děti?
Syn Daniel měl po promoci a jako vystudovaný psycholog začínal v armádě. Jeho hlavním profesním zaměřením bylo řešení posttraumatických stavů vojáků, absolvujících zahraniční mise. Co jiného než trauma je rodinná tragédie, při níž neschopný a v podstatě nemocný řidič zabije rodině matku? V okamžiku „O“ se přes to všechno zachoval jako profesionál, i když ho to muselo stát nesmírné úsilí. Dcera Veronika byla v té době jako au-per v Anglii. Díky skvělé zaměstnavatelce se během dvaceti čtyř hodin objevila doma. I ona se s tím vypořádávala po svém a možná to nasměrovalo její současnou profesní dráhu. Pokud jde o mě, prvotní šok vystřídal snad až nepochopitelně pragmatický přístup k dalším dnům: stalo se! To se těžko vykládá, ale je to tak. Helena, tedy moje žena, byla báječná ženská. Historik s obrovským rozhledem, vědomostmi, jazykově vybavená, člověk velice společenský a po profesní stránce respektovaný i v mnohem širším měřítku než pouze v kutnohorském regionu. Svojí odbornou publikační činností a konec konců i jako tehdejší členka Rady města Kutná Hora si právem vysloužila uznání od řady svých kolegů. Já byl v té době sice v Kutné Hoře známý, ale to byla spíše regionální záležitost. A tady asi vznikl ten můj záměr navázat po svém na její nezapomenutelnou osobnost. Ne z rivality, ale z respektu či chcete-li z lidského a v neposlední řadě životně partnerského pocitu úcty k ženský (promiňte mi ten poněkud neformální výraz), s níž jsem prožíval tři desítky let nádherného života. Vzpomínat se dá, zapomenout se nedá. A tak asi tady je základ mé další životní etapy. Navázat na ní po svém, v rámci mých schopností. Promluvit k lidem svého i jejího města po svém, dál žít svůj život v „jejím městě“ a … no, nerad bych byl patetický.
S lidmi – jak ty říkáš – „svého města“ se potkáváš už v této situaci víc jak patnáct let. Jak to vnímáš jakožto pragmatik, což z tvého vyprávění cítím?
To setkávání je až na výjimky značně náhodné. Někoho potkávat musím, někoho vyhledávám. Je to jako u rodinného příbuzenstva: někomu pošleš vánoční přání upřímně, někomu se skřípěním zubů. Ale tady si nevybereš. Osudem je ti to dáno.
Naznačil jsi profesní kariéru svých dětí.
Mám z nich opravdu velkou radost. Dokázaly si najít svoji životní dráhu, životní partnery, založit dobře fungující rodinu – v tomhle patřím mezi šťastné lidi.
Říkáš dobře fungující rodiny. Promiň, ale vrať se do doby, kdy si tvoje děti tohle konstatování snad ani nemusely představovat, protože ho žily…
Tuším, co říkáš: žily v ideální situaci otec-matka-děti… Idyla! Ale pozor! Matka, tedy Helena, byla
v prvé řadě vědec, kutnohorský radní, publicistka v odborných tiskovinách
a v tom nejlepším slova smyslu bohém, pro niž příslušně zaplněná lednička
s nabídkou večerní stravy byla poněkud nedůležitá. Dovolím si to trochu zlehčit: hladem jsme rozhodně netrpěli, ale občas jsme po jejím otevření poněkud bezradně tápali. Ale to patří k úsměvným epizodám nádherných tří desetiletí společného života. Stejně tak jako situace, kdy matka-vědec psala v tichu své pracovny (tedy upravené ložnice v běžném panelákovém bytě) svoji nejvýznamnější práci v podobě rozsáhlé a rychle beznadějně rozebrané knize Kutná Hora, zatímco já coby otec jsem v mezičase coby pracovník bývalého Okresního kulturního střediska odjížděl tu do Zbraslavic, tu do Paběnic, Čáslavi, Uhlířských Janovic… Byly to doby, kdy mi nedělalo problém vyžehlit koš prádla z pračky, umýt poněkud osleplá okna s vědomím, že si budu moci pobýt ve společnosti ochotnických divadelníků do pozdních nočních hodin, aniž by díky vzájemné partnerské toleranci působily naše děti coby poněkud asociálně neudržovaní jedinci a výhled z oken by působil sousedům estetické trauma.
Kde se v tobě vzala ta partnerská tolerance?
Díky mým předkům. Můj dědeček z matčiny strany byl správce bývalé kutnohorské městské elektrárny .To bylo v té době velmi dobře honorované a společensky uznávané společenské postavení. Jeho manželka, tedy moje babička, byla pochopitelně ženou v domácnosti. A opět pochopitelně se společensky slušelo, aby jejich dcera, tedy moje matka, chodila „do piána“ a hrála tenis. Obojí s respektem ke svým rodičů plnila, a dovolte mi poněkud ješitnou poznámku: jejím partnerem na kutnohorských tenisových kurtech bývával občas dodnes významný básník Jiří Orten… Hele, zaraž mně, nebo začnu být nechutně sentimentální.
Nezarazím. Pokračuj.
Dobrá: rodinné kořeny mého otce byly naprosto odlišné. Tam byl symbolickou hlavou rodiny krejčí Antonín a jeho žena Boženka, takto dělnice v sedlecké továrně na tabák čili tabákovce. Oba rozhodně nepovažovali za společensky nezbytné, aby Anička (tedy moje pozdější teta, otcova sestra) absolvovala jakoukoliv hudební výuku, o tenise nemluvě. Ale bylo běžné, že když babička Boženka přišla z fabriky unavená a její milovaný manžel Toníček neměl do čeho jehlu vpíchnout, tak prostě obstaral rodinu. O mnoho let později jsem prožíval nádherné dětství v atmosféře, kdy životní partneři mých rodičů i prarodičů se respektovali, aniž by tu a tam nevyjádřili nezbytně kontroverzní názor na realitu určitých životních situací. Takže manželství mých rodičů bylo svojí atmosférou vzájemné úcty a tolerance skvělým darem do života, který nedokázala znehodnotit ani atmosféra orwellovsky absurdních padesátých až sedmdesátých let minulého století.
Nechci se tě dotknout, ale jsi dneska dědeček. Jak to prožíváš?
No, to od tebe není moc hezký! Ale fakt je ten, že „lázeňský švihák“ už ze mě nebude. Jistě, jsem dědeček, neboť – jak by řekl básník – čas se naplnil. Mám dvě úžasné vnučky, Viktorku a Marijánku. Upřímně řečeno, já nejsem ten dědeček pohádkového typu. Ale je pro mě nesmírně zajímavé prožívat chvilky, kdy se z kdysi nedávno „kočárkových nemluvňátek“ stávají osobnosti úměrně svému věku . Zatím mají čas se přesně vymezit. Jestli mi osud dopřeje prožít finále tohoto životního procesu, jímž jsme si všichni prošli a který čeká na následující generace, nevím. Tečka.
Nemohu se tě nezeptat na oslavu tvých sedmdesátin. Benefice, realizovaná tvými dětmi 13. února na Malé scéně kutnohorského Tylova divadla, byla… no, jak to říct?
Úžasná, nádherná a… co dál ?
Byl někdo, kdo ti na oslavě chyběl?
Jistě. Helena. Ale snad mi čtenáři prominou. Osud mi dopřál potkat po mnoha letech někoho, s nímž je mi po tom všem dobře. A s níž, mými dětmi, vnučkami, přáteli
a kamarády jsem ty nádherné okamžiky mohl prožít. Beru to jako nejkrásnější dar.
Myslím, jestli tvé děti, které celou oslavu organizovaly, na někoho
z tvých přátel nezapomněly.
Ne. Já bych takovéhle spektrum
v té naprosto nečekané situaci nečekal. Byl tam celý okruh kamarádů z divadelní, hudební či novinářské branže až po kamarády
z chatařské osady Vidlák, kde jsme s Helenou prožívali třicet let společných nádherných dnů.
Pojďme do reality dnešních dnů. Jak vnímáš svět na počátku jedenadvacátého století?
Někdy si říkám, že jsem starý
a nějak to už doklepu. Ale to samozřejmě není dobře. Strašně mi vadí výrazná bezradnost představitelů mocných tohoto světa v situacích, které už byly popsány jako varování před mnoha lety v dílech našich vynikajících spisovatelů a dramatiků. Kdysi jsem hrál ochotnicky na jevišti kutnohorského divadla postavu Petra v dramatu Karla Čapka Matka. Její závěrečné gesto, jímž posílá svého posledního syna bránit vlast, kde umírají nevinné děti, se může zdát dnes snad až příliš teatrální. Její poslední syn symbolickou pušku vezme a jde. Má to logiku. A lidský rozměr, byť snad až příliš patetický. A mně se vkrádá kacířská myšlenka při pohledu na současné nekonečné průvody zdravých mladých mužů, dobře oblečených, vybavených nejmodernější komunikační technikou, opouštějících ohroženou vlast
a s úsměvem mávajících do nastavených televizních kamer: Jsou jejich matky jiné než ta Čapkova? Možná ne. Ale svět je jiný. To není otázka otupělé a snad i bezvýchodné deprese, ale možná i otázka reálné a smysluplné regrese. Jak? Nevím, nejsem ani voják, ani politik. A ještě jednou si dovolím vrátit se ke geniálnímu dramatikovi Karlu Čapkovi a jeho dramatu Válka
s mloky. Téma imigrace, byť zde jde o poněkud absurdní komunitu, je v kontextu dnešních dnů velice aktuální. Ani jedno slovo v dramatu, starém téměř osm desítek let, zde není zbytečné. Naopak. Ale to snad až příliš zabíhám do historie a utíkám od tématu našeho rozhovoru. Nerad bych byl považován za sentimentálního staromilce.
Takže, jak vnímáš svět na samém začátku dvacátého prvního století?
Je to svět se všemi výhodami a vadami, provázejícími všechna století předcházející. Má svoje výhody i vady na kráse. Je křehký svojí dokonalou technologií, slibující všechno a přitom nezaručující dokonalost. Ve vteřině může každému splnit všechno a v následující vteřině dokáže hypoteticky sám sebe zničit. S tím se nedá nic dělat. Je to vývoj, o jehož podobě lze podle geniálního Járy Cimmermana „ protestovat, nebo o něm diskutovat, ale to je tak asi všechno, co se
s tím dá dělat“. Je to tak trochu jako s dnešním určitým druhem avantgardní muziky: nerozumíš textu, ale necháš se ohlušit decibely.
A jestli chci naslouchat slovu, nebo se nechat ohlušit jeho doprovodnou silou, to je na každém z nás… Ne, dost! Díky, osude!!
Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně zdraví do dalších let.
Členové redakce a externí
spolupracovníci Dobrýho infa
Fotografie Jan Šmok,
Dušan Lapáček
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.