JIŘÍ DAVID

13.10.2014 Publikováno v Osobnosti regionu

Snad trocha nostalgie nikoho nezabije

Pan Jiří David je rodilý Kutnohorák, zarytý patriot, hrdý na svoje rodiště, vášnivý fotbalový fanda a letitý funkcionář kutnohorského fotbalového oddílu, bývalý tiskař, autor čtyř knížek o svém milovaném rodišti, k jehož dění se se zasvěcenou kritičností nebál vyjadřovat jako dopisovatel novin před – i porevolučních, člověk velice společenský, jemuž by málokdo hádal jeho úctyhodný věk. Bylo příjemné s ním pobýt
a procházet se s ním ve vzpomínkách uplynulými léty. Samozřejmě, i na tu nostalgii občas došlo, ale byla doprovázena lehkým úsměvem a jiskrou v oku tohoto nesporně zajímavého člověka.

18. října oslavíte 86. narozeniny. Dovolte mi tedy upřímnou gratulaci s přáním pevného zdraví a neutuchajícího životního elánu. Pojďme se teď vrátit do úplně prvních okamžiků vašich dnů i let v Kutné Hoře.
„No to jste mi dal! Snad nechcete ode mne životopis, jaké se kdysi psaly pro takzvané „kádrové materiály?“

Chraň Bůh! Měl jsem na mysli spíše atmosféru, do níž jste byl uveden po svém narození.
„Bylo to v neděli 18. října ve dvě hodiny v noci. Stalo se to na sále tehdejší Všeobecné veřejné nemocnice na Pirknerově náměstí. Následně jsem byl převezen „sanitkou“ – no, ono to bylo spíš takové hasičské auto – do domu s číslem popisným 618 v ulici Žižkova brána. Byl to jednopatrový dům, v němž bydlelo sedm partají v bytech o jedné místnosti. K domu ještě patřila jedna pavlač se dvěma suchými záchody a dvěma vodovody s výlevkami.“

Tady by si asi nostalgický životopisec povzdechl: „Chudá byla jeho kolébka!“
„To víte, že to žádný luxus nebyl. Ale byla to báječná kolébka s milovanými rodiči, skvělými sousedy, báječnými kamarády v nádherném městě. Ještě by se vám ta kolébka zdála chudá?“

No, to záleží na úhlu pohledu i věku čtenáře. Dnešním -náctiletým se popis vašeho prvního bydliště může zdát až hororový.
„Máte pravdu. Ale pro mne to bylo báječné místo k narození i k prvním krůčkům po mém městě. Víte, ona ta atmosféra byla naprosto jiná než dnes. Řekl bych, že byla ve vztazích mezi lidmi či spíše sousedy upřímnější, otevřenější, a dodnes si rád vzpomínám na letní podvečery, kdy všichni obyvatelé baráku se scházeli k takovým těm přátelským hovorům. Město mého dětství mělo svá kouzla a pro kluka nabízelo také spoustu možností dnes již naprosto nereálných. Například plavat jsem se naučil ve strouze, která vedla k tehdejšímu Jozefyho mlýnu. Dnes je v ní spíše spadané listí než voda.
V blízkém okolí našeho baráku jsem si poprvé kopnul do míče – no, tehdy to byl takzvaný „hadrák“, ale vášeň pro kopanpou mne provázela dalšími léty a provází mne vlastně celým životem. Fandovství pro fotbal jsem zřejmě podědil po mém otci. To byl takový nadšenec, že před tehdejším mistrovstvím světa v kopané koupil rádio – nezapomeňme, že se psala dvacátá léta minulého století, a mít rádio, to bylo něco! – a umístil ho do okna našeho bytu, pod nímž se k sledování zápasu sešla snad stovka sousedů z okolí.
Fotbal „doopravdy“ jsem začal hrát v dresu kutnohorské měšťanky pod vedením dnes již legendárního Antonína Švarce. Později jsem se posunul mezi žáky SK Sparty Kutná Hora a jako dorostenec jsem v dresu Sparty sehrál řadu utkání. Šťastnou dobu však přetrhla tehdy povinná vojenská služba. Návrat na hřiště po vojně už nebyl nijak slavný. Sice jsem ještě hrál okresní přebor za Dynamo C,
ale – žádná sláva.“

Opusťme tedy zelený trávník a přejděme k začátkům vaší životní profese typografa a tiskaře.
„To se musíme vrátit do roku 1943, tedy do let druhé světové války. Skončil jsem školní docházku a podle tehdejších předpisů byla absolvujícím žákům přidělována určitá řemesla. Já jsem měl štěstí: na žádost tehdy známého kutnohorského básníka K. N. Novotného, který byl vedoucím kutnohorské tiskárny Grafia a spol. Antonína Nováka, jsem byl přidělen do tiskárny na typografické řemeslo. Po nástupu mi ale z různých důvodů byla změněna profese na typografa-tiskaře. Vyučil jsem se a s touto profesí jsem byl spojen po celý aktivní pracovní věk. Zakrátko však Němci tiskárnu zavřeli a po roce 1945 zakoupil vydrancovanou firmu Josef Gryč. Bohužel i jeho zasáhlo únorové „vítězství pracujícího lidu“
a tiskárna byla krátce na to znárodněna a následně ji převzaly Středočeské tiskárny Praha. Mě však čekaly dva roky vojenské služby pod vrchním velením nechvalně známého JUDr. Alexeje Čepičky, kterýžto byl zetěm tehdejšího stejně nechvalně známého prezidenta Klementa Gottwalda. Mám popisovat toto krušné období?

Snad ani ne. Zájemcům o podrobnosti můžeme doporučit Švandrlíkovu knížku Černí baroni, aneb Sloužili jsme za Čepičky. Je to sice veselé čtení, ale realita byla jiná. Pokročme raději dál v běhu let.
„Dobrá. Ale nečekejte žádnou srandu. Po skončení vojenské služby jsem se vrátil do mé milované Kutné Hory již jako mladý ženáč s mladou manželkou a malým synem. Vrátil jsem se i k milovanému fotbalu v dresu Dynama Kutná Hora C, okresní přebor. No, já to zkrátím: kutnohorské Spartě jsem zůstal věrný i v dalších letech, ale spíš ve funkci organizátora než hráče. S „mojí“ Spartou jsem zažíval nezapomenutelné okamžiky nejen při jednotlivých utkáních, ale také při oslavách různých výročí, jubileí a podobně. Dodnes si rád zavzpomínám na zvlášť zajímavé momenty z některých zápasů, ale i na celou tu škálu výborných kluků, kteří Spartu reprezentovali podle svých nejlepších sil. Byla to sice léta, na něž je tak trochu módou občas plivnout jedovatou slinu, ale troufám si tvrdit, že tehdejší sportovní atmosféra byla určitě prostá těch skandálů, které dnes plní sportovní stránky novin. A nejen bulvárních. Ale to by bylo na dlouhé povídání.“

Přejděme tedy od fotbalu zpět k vaší profesi.
„Když jinak nedáte… Takže jsme v samém závěru padesátých let. To jsem již pracoval v Obchodních tiskárnách v Kolíně, odkud jsem po sedmi letech odešel do kutnohorské provozovny OTK. Začal jsem dopisovat do tehdejších okresních i krajských novin, začal jsem spolupracovat
s tehdy novým médiem, kutnohorskou kabelovou televizí, získal jsem byt v tehdejší novostavbě – mimochodem, žiju v něm dodnes, tady jsme
s manželkou vychovali naše dvě děti, odtud jsem každou neděli, nezřídka i v dalších dnech týdne, vyrážel za fotbalem. Nejenom na utkání, ale také na různá organizační jednání či společenské akce. Ostatně – takový reprezentační ples Sparty Kutná Hora, to bývala velká společenská událost. Nebo oslavy 50 let SK Sparty Kutná Hora. Tehdejší sál Lorce doslova praskal ve švech. Nezapomenutelné jsou pro mne i fotbalové zájezdy do tehdejších družebních měst, ať již do bývalé NDR, na Slovensko a podobně. Těch historek! A té srandy! Byla to pro mne krásná léta a opět – bylo by to na dlouhé povídání. Bohužel jsem tady také zažil těžké okamžiky, kdy mi po dlouholetém spokojeném soužití osud vzal moji manželku. Ale i s tím se musíte vypořádat. A věřte, že ty nejtěžší okamžiky mi pomohl přežít mimo jiné právě fotbal. Moji sportovní přátelé
a kolegové.“

Počítám-li dobře, teď se časově pohybujeme v „novověku“ s letopočtem 1989.
„Počítáte dobře. Mám-li však být upřímný, tak ta nádherná atmosféra doprovázená zvoněním klíčů nějak velmi rychle zhořkla. Pro mne a mého syna, také typografa, to bylo mimo jiné období, kdy jsme částečně odkoupili provozovnu tehdejšího Okresního podniku služeb a v Červených Janovicích jsme otevřeli vlastní podnik. Dnes tam kraluje můj syn a já mu jen občas pomůžu radou, ale i rukama.“

Takže pojďme do současnosti. Ve vašich knížkách jsem se pročítal mnoha ukázkami vašich novinových článků nejen na sportovní témata, ale i k řadě témat obecně společenských. Zkusme v jakémsi časovém oblouku srovnat atmosféru společnosti vašeho mládí i nynějšího věku zralosti.
„Víte, já denně děkuju osudu, že mi umožnil všechna ta léta prožít. Samozřejmě jinak se na svět díváte jako mladíček téměř neopeřený a jinak se zátěží osmi křížků na zádech. Když zůstanu ve své milované Kutné Hoře, rád se dívám, jak se proměnila opravdu v krásné město. Ale i ta největší krasavice má své skryté vady na kráse.“

Například?
„Nechtějte po mně zasvěcený výklad. Jsem jen běžný občan mého města. A snad nejen já jsem se například nesnadno smiřoval se zrušením tradičního kutnohorského pivovaru. Anebo: máme krásně opravené domy v centru města, ale většina bývalých přízemních obchodů nese cedulku
„k pronájmu“. Projděte se Tylovkou!
Z těch zcela nových pro mne nesnadno pochopitelných kroků je plánování sportovní haly. Uvažovanou lokalizaci mezi dvě školy nepovažuji za ideální. Dovolím si tvrdit, že prostor tak zvané Klimešky nabízí zajímavější řešení. Ale prosím – berte to jako názor člověka, který svému městu přeje jen to nejlepší.“

A váš pohled na současný kutnohorský fotbal?
„Tomu bych se raději vyhnul. Je jiná doba. Všechno je o penězích. Ti mladí v tom jedou dost rychle. Přál bych jim, aby se rozhlédli kolem sebe a uvědomili si, jak je svět a fotbal krásný, když se hraje poctivě. Kutnohorskému fotbalu prostě přeju návrat na výsluní. Víte, já mám takové jedno životní krédo: Kdo se nezajímá o fotbal, žije jen poločas.“

To jste mi „nahrál“ na ideální závěr našeho příjemného povídání. Nejen jménem svým, ale jistě i vašich mnoha přátel a v neposlední řadě mých kolegů z redakce vám do vašeho dalšího poločasu přeji pevné zdraví, úsměv na tváři a co nejméně důvodů ke starostlivým vráskám.Děkuji za rozhovor.

Fotbalové začátky Jiřího Davida. Rok 1934

Fotbalový veterán Jiří David

Oslavy 75.výročí založení kutnohorské Sparty. Jiří David uprostřed

Miroslav Štrobl
Fotografie autor

A ještě poznámka na závěr: tímto se veřejně omlouvám panu Jiřímu Suchému, jehož nádherně poetický text jsem v poněkud upravené podobě zneužil pro titulek. Snad mne omluví i fakt, že pan Jiří David je jeho upřímným ctitelem.