… většině dříve narozené populace okamžitě naskočí spojení boty. S touto značkou kvalitní obuvi se již více jak sto let setkávají celé generace na všech světových kontinentech. V našem regionu je jméno Baťa spojeno hlavně se Zručí nad Sázavou, která si v uplynulém měsíci připomínala během několika programových dnů 75. výročí příchodu světoznámé obuvnické firmy do svého města.
Vše začalo v roce 1939, kdy do tehdy malého městečka, jemuž vévodil zámek barona Schebka, přicházejí zástupci tehdy již opravdu špičkového obuvnického gigantu, aby zde jménem nejvyššího představitele firmy Baťa Jana Antonína Bati začali jednat o vybudování rozlehlého komplexu továrních budov, z nichž záhy začnou do celého světa proudit desetitisíce párů bot a tovární výroba zajistí nejen pro město samé, ale i pro široké okolí stovky, spíše tisíce pracovních příležitostí.
Upřesněme si na samém začátku našeho ohlédnutí do zručské historie baťovské tradice, o kterého člena proslulé baťovské rodiny se jednalo: byl jím nevlastní bratr Tomáše Bati Jan Antonín, který se po Tomášově tragické smrti v roce 1932 stává jeho nástupcem, nevyšším představitelem firmy a majitelem všech akcií. To již baťovské impérium působilo v celé řadě míst tehdejší Československé republiky a firemní prodejny bychom našli ve většině českých měst. Pokud jde o náš region, tak v Kolíně, Kutné Hoře i Čáslavi.
Rozbor důvodů, které vedly firmu Baťa k vybudování továrního komplexu právě ve Zruči nad Sázavou, by zabral příliš mnoho místa. Pravdou je, že ve výběru lokalit k vybudování nové firmy také probíhala jednání v Ledči nad Sázavou, v okolí Kácova, v Kolíně, ale nakonec proběhlo úspěšné jednání právě ve Zruči nad Sázavou. A tak 24. března 1939 byla mezi firmou Baťa a zručským statkářem, baronem Janem Schebkem sepsána smlouva trhová, jíž Jan Schebek prodává firmě Baťa hospodářský dvůr ve Zruči a pozemky a lesy v Domahoři (osada v těsné blízkosti Zruče) do vlastnictví, aby zde mohla firma Baťa vybudovat pobočku Baťovy továrny ve Zlíně. Nutno připomenout, že tohoto jednání se Jan Antonín Baťa osobně nezúčastnil, pověřil jím své zástupce. A aby byla informace kompletní, pan továrník navštívil Zruč pouze jednou, a to v roce 1939 v doprovodu svého spolupracovníka pana Čipery. Nejednalo se však o akt podpisu výše zmíněné smlouvy. Nicméně jeho podnikatelská filozofie a výrazná osobnost se zcela nesmazatelně vryly do nově vznikajících zručských provozů i do celé atmosféry nově vznikajícího města, bohužel na pokraji II. světové války.
Ještě si připomeňme, že zručská lokalita téměř ideálně splňovala baťovské principy budování firmy na zelené louce: blízkost vydatného zdroje vody, dosažitelnost železnice, umožňující vybudování tovární vlečky, možnost vybudovat obytnou kolonii na zelené louce a v neposlední řadě i perspektivu získání předpokládaného počtu pracovních sil.
Než se začalo stavět, firma Baťa si ve Zruči nechala vystavit živnostenské listy na celou řadu doprovodných profesí, počínaje výrobou cementářského zboží přes realizaci potrubí na odpadní vody, cementové prvky pro zádlažbu chodníků (většina jich plní dodnes svojí funkci) až po vlastní cihelnu (veškeré domky v „nové“ Zruči jsou postaveny z Baťových cihel), vodojem v lokalitě Na pohoří, do něhož šla voda ze Sázavy, a nedaleko fabriky vybudovanou filtrační čističku pitné vody…
A tak mohla začít výstavba typicky baťovských domků, které se sice lišily svým pojetím od tzv. půl-, jedno-, dvou- i čtyřdomků, ale všechny byly vybaveny tehdy ne příliš běžným sociálním zázemím (koupelny, WC). Architektonické řešení domků bylo výsledkem soutěže, kterou za svého života vyhlásil ještě Tomáš Baťa. Z více než tří set zaslaných projektů bylo vybráno to nejlepší řešení. Bylo nejen nejlepší, ale také cenově velmi přístupné. Například na týdenní nájem tzv. „půldomku“ pracoval dělník v provozu dvě hodiny(!). Celkové řešení nové zástavby také naplňovalo baťovské motto „Společně pracovat – individuelně žít“.
Územní plán pozvolna vznikající nové zástavby pocházel od architekta Podzemného. Ten vytyčil areál osmi továrních budov podél toku Sázavy. Půdorysný charakter nového sídliště tvořil ovál, počítalo se s výstavbou místní nemocnice, s letištní plochou s příslušným odbavovacím zázemím, s vybudováním objektu vysoké školy… zkrátka, počítalo se s perspektivou Zruče na město o počtu 12 až 15 000 obyvatelů, jimž měla být k dispozici celá škála společenských objektů i sportovních areálů. Z těchto záměrů byla realizována v prvé řadě škola – v té době nejmodernější v celé republice (dnes Spolkový dům) a Společenský dům s hotelem, postavený v roce 1940. Na pozemku před Společenským domem bylo původně hřiště na českou házenou, ovál atletické dráhy, prostory pro těžkou atletiku a za touto sportovní plochou fotbalové hřiště.
Vraťme se však k výrobnímu procesu. První páry zručských bot se vyráběly v dílnách, zřízených v prostorách již zmíněného hospodářského dvora, odkoupeného od statkáře Schebka. Tovární areál se začal stavět v květnu 1939 a 31. prosince téhož roku se strojní vybavení z hospodářského dvora stěhuje do prostor nové fabriky, vyrůstající v horečném tempu. V lednu 1940 již v nových provozech pracovalo 400 dělníků. Fungovala železniční vlečka a na místní železnici byla v těsné blízkosti nové továrny zřízena zastávka „Zruč – Baťovy závody“. Prvním sortimentem, vycházejícím z bran zručského baťova závodu, byla mužská a dámská obuv. Abychom byli přesnější – za války to byla tzv. bagančata, pracovní obuv na dřevěných podešvích.
Slibně se rozvíjející provoz samozřejmě svým způsobem ovlivňovala atmosféra II. světové války – nezapomeňme na letopočet 1939. Jan Antonín Baťa je dokonce i s rodinou nucen uprchnout před nacisty. V červnu toho roku se mu podaří opustit území tzv. Velkoněmecké říše pod záminkou prezentace firmy na světové výstavě v New Yorku. Do Československa se již nikdy nevrátí.
Určité problémy se v samých začátcích zručské baťovské atmosféry také vyskytovaly v postoji místních starousedlíků k novým spoluobčanům, přicházejícím do továrny z různých koutů země. Zruč nad Sázavou v té době má nakročeno k podobě velkoryse řešeného moderního města s pozoruhodnou architekturou a – řečeno dnešním jazykem – komplexní občanskou vybaveností v měřítku oněch let.
Přichází však rok 1942. Z nařízení německých úřadů je zručská firma Baťa přinucena přejít na náhradní výrobu pro válečné účely a obuvnická produkce se vrací do dílen až po květnu 1945.
Další osudy firmy jsou odrazem výrazných společensko-politických proměn poválečných let. Po roce 1945 je zručská výroba definována pod firmou Baťa, a.s., později je přičleněna pod Svit, n. p., a v roce 1953 se nad továrními budovami objevuje světelný poutač, označující nový název – Sázavan Zruč, n. p. Nicméně zde začíná výrazná éra zručské obuvnické produkce – dětská obuv. V tomto odvětví obuvnického průmyslu patřila Zruč nad Sázavou doslova ke světové špičce, továrna vyvážela své výrobky do celého světa a zaměstnávala drtivou většinu místních obyvatel. Tvrdý zlom přichází po roce 1990… ale to je již zcela jiná kapitola.
Je čas ukončit naše krátké ohlédnutí do nejvýznamnější, žel však poměrně krátké etapy tohoto města, v němž je baťovská tradice právem výrazně připomínána. Nedávné oslavy 75. výročí příchodu firmy Baťa do města toho byly skvělým dokladem.
Miroslav Štrobl
Za poskytnutí cenných informací i dokumentárních fotografií děkuji panu Milanu Bínovi ze Zruče nad Sázavou
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.