0

Víte, kde je holčičí království?

No přece na zámku ve Zruči nad Sázavou. Panenky, panenky a zase panenky – porcelánové, celuloidové, vinylové, novodurové
a dokonce i kožené, kovové, dřevěné a voskové. A k nim oblečky, botičky, pokojíčky, nádobíčko, kočárky. A také medvídci. Tolik historických panenek a medvídků na jednom místě byste jinde těžko hledali. Zásluhu na tak úžasné sbírce, čítající tisíce výstavních předmětů, má paní Alena Zemanová, spoluzakladatelka a prezidentka Klubu Panenky ČR, a s ní další milovnice, sběratelky a výtvarnice z celé republiky, které klub
v roce 1999 založily.

IMG_1954

Na začátku byla, jak to už bývá, náhoda. Sešlo se několik žen, kterým i v dospělém věku zůstal vztah k panenkám, a založily klub „stejně postižených žem, které si rády hrají s panenkami“, řečeno s nadsázkou.

„Každá z nás měla doma nějakou tu panenku z dětství, po mamince či babičce, dohromady jsme měly asi sto panenek s doplňky,“ vzpomíná Alena Zemanová. „Chtěly jsme zmapovat historii výroby panenek, protože panenky nejsou jen hračka, ale dokumentují vývoj lidstva, naši historii, tradice i způsob života. Jedním z našich cílů byla záchrana starých a historicky cenných panenek, medvídků, kočárků, pokojíčků a nádobíčka včetně doplňků, protože každá zachráněná panenka, medvídek nebo předmět svým způsobem dokresluje dobu, v níž byly vyrobeny.“

Panenky měly doma a na výstavy je vozily.

„Mám tři dcery, a když jsme pořádaly první výstavu na zámku v Chotěboři, sebrala jsem jim všechny barbíny a použila je na výstavu.“

Sbírkový fond klubu se postupně rozšiřoval, protože přibývaly členky,
a také s každou další výstavou rostl počet lidí, kteří přinášeli jako darem své vlastní panenky, medvídky i doplňky. Jednou z aktivních členek byla například maminka tanečníka a choreografa Richarda Hese Jana Růžičková. Klub samozřejmě panenky i kupuje, ale základ sbírkového fondu tvoří z převážné většiny dary od členek klubu a pak také od veřejnosti.

IMG_1962  IMG_1961

Každá z členek se zabývá něčím jiným.

„Jedna paní restauruje a vyrábí pokojíčky pro panenky, paní Růžičková sbírala historická nádobíčka, někdo sbírá jen celuloidové panenky, někdo jen porcelánové, další medvídky nebo jen soudobé panenky. Máme jednu paní, která šije oblečky na Barbie podle vlastních návrhů, sama je líčí a vyrábí paručky. Další členka má na Šumavě ‚Speciální zotavovnu medvídků‘. A představte si, naším členem je také jeden muž – atomový fyzik Petr Hanč z Prahy, který sbírá medvídky a také je sám šije. Jeho medvídci mají každý svůj cestovní pas a občanský průkaz Republiky Medvídkov.“

Hrozícímu zavalení vlastních domovů členek panenkami odpomohla náhoda. V letech 2006 – 2007 začala na zručském zámku I. etapa rekonstrukce, která zahrnovala i půdní prostory. Někdy v těch letech navštívila pana starostu japonská delegace, která mu darovala tři panenky ve skříňkách. Co s nimi? Tehdy kolegyni z klubu Jiřinu Janatovou, která pracovala na městském úřadě na odboru kultury, napadlo, že by se nové panenky i ty jejich mohly dát dohromady. Vedení města se nápad s využitím půdních prostor na zámku pro expozici historických panenek líbil, a tak když byla v červnu 2010 slavnostně dokončena II. etapa rekonstrukce, součástí bylo i otevření Království panenek.

Expozice v obou výstavních prostorách je vytvořena podle časové posloupnosti od nejstarších panenek, doplňků
a medvídků, navíc podle jednotlivých zemí, takže návštěvník si může udělat představu, s jakými panenkami si hrála děvčátka na konci 18., v 19. a v první polovině 20. století třeba v Německu, Rakousku-Uhersku, bývalém Sovětském svazu nebo bývalé NDR.

Sbírat a vystavovat historické panenky ovšem není jen tak, často bývají poškozené, s chybějícími částmi. Alena Zemanová se je naučila opravovat, restaurovat.

„U nás neexistuje žádná škola ani učební obor, kde by se člověk naučil tradičnímu řemeslu výroby panenek a medvídků, takže kdo se tomu chce věnovat, musí se všechno naučit sám,“ vysvětluje. „Absolvovala jsem stáž v německé firmě Götz u Norimberka, která vyrábí panenky nejen jako hračky, ale i jako designérské kousky. Prošla jsem celým provozem, viděla, jak se vyrábějí porcelánové nebo vinylové panenky, jak se stříhají oblečky a dělají botičky. Porcelánové panenky se dají brousit
a upravovat, kdežto vinylové je nutno perfektně odlít, aby neměly bublinky, protože se nedají dál opracovávat. Díky stáži jsem poznala několik návrhářů panenek a mohu říci, že jejich panenky jsou jim podobné.“

IMG_1960

Alena Zemanová je velice šikovná, má „nemocnici pro panenky a medvídky“, ve své dílně vyrábí z lité papírmaše své vlastní panenky – prý do roka tak čtyři – a také součásti panenek různé velikosti pro restaurátorské potřeby.
V rámci klubu pořádá kurzy odlévání panenek nebo výtvarné dílny.

„Mám spoustu knížek o výrobě panenek. To víte, člověk se učí celý život.“

Klub Panenky ČR se se svými vlastními designérskými panenkami pravidelně účastní mezinárodní panenkové výstavy Doll Prague, která se koná jednou za dva roky, loni proběhl již 3. ročník. Je také zván na pražský veletrh For Kids, konaný na výstavišti v Letňanech.

„Tam jsme za exoty, protože na rozdíl od ostatních sedíme a háčkujeme a vytváříme, takže se na nás chodí všichni dívat.“

V současnosti je ve fázi konečných příprav nový projekt. Jak panenek a jejich „výbavičky“ neustále přibývá, v jedné jediné výstavě už není možné představit všechny exponáty. A tak klub vymyslel letní hru „Pohádkové putování s panenkou hraběnky Emmy“, která se bude od 28. května do 4. září odehrávat v podobě samostatných tematických výstav na pěti místech. Ve Zruči nad Sázavou na zámku se děti a jejich rodiče ocitnou ve světě NEJmilejší pohádky, ve Světlé nad Sázavou na zámku mezi NEJhezčími kočárky a pokojíčky, ve Vlašimi v soukromé galerii mezi NEJroztomilejšími miminky, v Ledči nad Sázavou na hradě mezi samými medvědy (tady bude k vidění část sbírky Petra Hanče) a v Trhovém Štěpánovu ve Spolkovém domě mezi Barbie jak klasickými, tak i těmi nejmodernějšími typu Monster High.

Pro každé z míst pohádkového putování připravila Jiřina Janatová jako správná „babička“ milý pohádkový příběh. Na každém získají návštěvníci razítko
a ti vylosovaní na Pohádkovém plese 17. září ve Zruči dostanou za odměnu pohádkové ceny. Panenkovou patronkou celé akce je herečka Bára Štěpánová.

Dana Čermáková

Fotografie autorka

 

Panenka

IMG_1947

Historie panenky jako obrazu lidské bytosti sahá až k samým počátkům naší civilizace. Totiž už i opičí samice si hrají s klackem, který reprezentuje mládě. Význam panenky byl však i mysticko-kultovní: sloužila k náboženským obřadům, kde zastupovala roli člověka. Nejstarší dochovaná panenka, která sloužila jako dětská hračka, pochází z Mezopotámie a byla vyrobena z alabastru. Ve starém Egyptě byla panenka z pádla užívána již 2000 př. n. l. a s pohyblivými končetinami a často velmi detailně a výtvarně zpracovaná v době okolo 200 let př. n. l.

Jedna z prvních písemných zmínek o existenci dřevěných panenek, jak je vnímána dnes, pochází z britské závěti z roku 1548, kde mezi odkazované patří i panenka s dřevěnou hlavou, pokrytou sádrou. Rozmach řemeslné výroby panenek je po Evropě datován na přelom 17. a 18. století do Grödnertalu v rakouském Tyrolsku a také v Bavorsku
a Durynsku v Německu. Menší dílny pracují ve Francii a Velké Británii. Většinou se jedná o soustruženou výrobu s malovaným obličejem, vlásky a šitými šaty,
s velmi jednoduše zpracovanými končetinami. Počátek řezbářských panen má kořeny v napodobování figurín z místních kostelů, kde řezbáři a truhláři čerpali inspiraci pro své dětské panenky. Dřevokloubové řezbované panenky (kolíčková holandská panenka) ve skutečnosti původem z Rakouska, též známé jako Peg wooden doll a Nuremburg filles, pocházejí z bavorských a rakouských Tyrol.

Na území Čech začíná vznikat drobná řemeslná výroba dřevěných kloubových panenek (Dolls) od poloviny 18. století jako alternativa drahým dřevěným nebo již porcelánovým pannám rakouské, německé, francouzské nebo anglické výroby. Postupem času se
z nevalně zpracovaných výrobků, které byly nejprve opatřeny sádrovou hlavou s malovaným obličejem i vlasy, dřevěným tělem a textilními končetinami, stala propracovaná výtvarná díla, která svým zpracováním konkurovala i těm nejuznávanějším značkám a řemeslníkům. Zlatý věk panenek přichází v 19. století, kdy díky novým výrobním technologiím vznikají především
v Německu velké továrny, produkující krásné biskvitové panenky.

Panenky byly v průběhu věků tvořeny z rozličných materiálů. Mezi základní přírodní materiály patří především textil a dřevo, populární nejvíce do 19. století. Poté továrně zpracované materiály jako papírmaš, keramické materiály (biskvit, pairan a glazovaný porcelán).
S rozmachem syntetických látek přichází na scénu celuloid, plast
a v současné době nejrozšířenější polyvinylchlorid (PVC).

Zdroj: wikipedia

Leave a reply