0

Se štítem nebo na štítě?

Přestože se následující článek vrací k akci, konané v půli letošního dubna, může být jistým návodem, jak si užít prázdninový čas „na rybách“.

DSC_0218

Štít Top Carp Cup 2016 je jeden z nejprestižnějších rybářských závodů v České republice. Už po deváté se tu v půlce dubna sjelo dvacet čtyři týmů od nás i ze zahraničí, aby na pískovně Štít u Chlumce nad Cidlinou změřily síly a um v chytání ryb.

Tiché drama, kterého se účastnil i mnou sledovaný tým Mi Ko, nemělo zrovna štěstí na počasí. Vítr, déšť a v noci i mráz, až zamrzala voda v kyblíku na polévání úlovků. Tlak se houpal někde nad 1000 Hp. A sluníčko, jež vypadalo neškodně, většinu z nás  spálilo v obličeji a na rukou. Naštěstí nedosáhlo dál, protože kvůli zimě nikdo na delší dobu nesundal bundy.

O to delší čekání bylo na rybu. Některé týmy se ani nedočkaly. A přestože se o nich ani v náznaku nedá říci, že by to byli začátečníci nebo amatéři, vyšly na prázdno. Ryby prostě ten týden nebraly a těch pár kapřích sebevrahů, co se toulalo s větrem nebo se líně převalovalo u ostrovů, jen sem tam sezoblo návnadu. Dalo by se říci, že to, co letos nachytali všichni dohromady, měly v předchozích letech pouze vítězné týmy.

V tomto závodě vítězí družstvo s největším váhovým součtem, přičemž za úlovek se počítá kapr nebo amur nad tři kg.

My jsme skončili dvanáctí, tedy přesně uprostřed startovního pole, proto v úvodu ten otazník za spartským  krédem. Být dvanáctý z dvaceti čtyř týmů na jednom z nejprestižnějších rybářských závodů v České republice jistě není špatné, ale zasloužit se o to tím, že za týden chytneme čtyři kapry? Ne! Tak se nedá uvažovat. Letos na Štítě zvítězili všichni, kdo vydrželi a bojovali až do konce. To se mi opravdu na rybářích líbilo, ta vytrvalost místy až urputná, víra ve svůj kumšt a naděje v zázrak,  že ryby začnou chodit. Že se prut rozchytá.

DSC_0254

Tady je nutno zdůraznit, že tihle rybáři zdaleka nejsou jen strejdové od vody. Jsou to nadšenci, stmelení stejnou vášní, lidé až z extrémně rozdílných společenských vrstev, a přesto na jedné lodi. Oni si pro svou velkou rybu berou dovolené. Závod totiž trvá celý týden. Investují nemalé prostředky. Jen za startovné a krmení pro tento závod utratí průměrný tým kolem šedesáti tisíc. A když potom ta ryba přijde, zdolají ji a vyfotí se s ní, stane se něco neuvěřitelného. Oni ji zase pustí. Ne proto, že ryby nejedí, nebo proto, aby měli ve vodě větší šanci něco chytit. Oni to tak prostě chtějí. Ukázat dovednost, ale nebrat přírodu jako pouhý zdroj. Zpočátku trochu zvláštní až nepochopitelné, nicméně odjel jsem odtamtud nadšen. Vymrzlý, spálený, špinavý, s kocovinou a bez peněz, ale nadšený.

Líbilo se mi, jak každý věděl, znal, stál si za svým. Miras třeba, když vytáhl po dvou dnech prvního kapra a ten se mu podělal do ruky, konstatoval, že je plný zelené Chiméry od Chytila. Nevím, jak to z toho kapřího ho… poznal, ale když si pečlivě prohlédl a promnul exkrement v dlani, zaprvé pochválil kapříka, že to udělal až po vážení, a pak na prut nachystal červenou chiméru.

Na můj udivený dotaz, proč červenou kuličku, pardon boilies , když tenhle je plný zelené? Odpověděl s jistotou: „Protože jsme ho chytli na červenou“.  A taky ano, i všichni další na ni šli, ale až později. Zatím – přestože kluci zkoušeli všechno možné krmení, koule, pelety, zaváželi na mělčiny, na hloubky, do bláta na tvrdý, na hrany, do děr nahazovali, modlili se, dávali pít vodníkovi, hladili pruty
i vodu, zakazovali mi bouchat dveřmi od auta a průběžně drželi strategii „nezachlastáš – nenachytáš“,  nic.

Další ryby se dočkali až na novém stanovišti. První náš sektor jsme totiž v půlce týdne losováním změnili na jiný na druhé straně pískovny a vzápětí zjistili, že tady se do člunu dá nastoupit až deset metrů od břehu, a to ve vlnách a zimě, která panovala, znamenalo prsačky. Dvoje. Což by nebyl problém, příprava klukům zabrala dost času a nic nepodcenili. Měli krmení, že se jim dodávka prohýbala, měli náhradní pruty, dvě lodě, dvanáct baterií, dvacet kg v zátěžích, dvě nosítka na ryby, dva podběráky, trojnožku na vážení, tři dalekohledy, rezervní bójky, vlastní záchod, ale jen jedny prsačky, do kterých neteklo. A nejbližší krám, v kterém je měli, byl vzdálen třicet km a šest hodin střízlivění – mého coby dobrovolné spojky s reálným světem.

DSC_0326

A to se mi také líbilo, že problémy se tam řešily rychle a pragmaticky. Nikdo nic nevzdával, každý hledal řešení. Některé se sice ukázalo jako neúspěšné, ale co na tom. Máš vše připraveno? Nejde ryba a už ti z toho hrabe? Našel se tým, co v noci ověsil nafukovací míč chemickými světýlky a pinkáním bojoval proti trudomyslnosti a tichu. Jiné dva týmy se domluvily a zasypaly svou hraniční bójku každý padesáti kg návnady, že budou chytat společně z jednoho místa. Bohužel si toho všiml obrovský sumec a lehl si jim na tu hromadu pelet. Odehnaly ho sice klackem, ale ryby už se stejně nedočkaly. Zkrátka, zkusilo se tam ledacos…

Přišla noc a nám svitla naděje. Martin vytáhl lysáka přes tři kg a  další ryba mu spadla, když ji zdolával. Pak podlehl červené chiméře další kapr a my začali uvažovat o kloudném výsledku. Najednou se vyhoupla v představách jistá možnost. Problém byl s váhou ryb. Před námi tým s jednou, ale dvacetičtyřkilovou rybou. A naše tři nedaly dohromady ani devatenáct. Martin se proto rozhodl, že už malou rybu nechce. Navěsil k háčku tři boilís s tím, že to, co nebude mít pořádnou hubu, ať to nepolyká. A přišel, jedenáct kg měl a byl krásný. Nikdy předtím jsem naživo tak velkou rybu neviděl.

Když ji pak Miras vrátil vodě, sedl jsem si a koukal na hladinu. Voda je zvláštní, pohled na ni nikdy nenudí. Přijdete k ní s jakoukoli myšlenkou a za chvíli nastává ticho. Ticho v duši. To ticho, co vám rozjasní každou vlnku. Odlesk slunce, šplouchnutí ryby, plácání křídel kačen. Ty se perou s mrazivým ranním vzduchem těsně nad hladinou a pak, když už tomu ani nevěříte, najedou se odlepí a letí. U vody slyšíte i ptáky jasněji, a přehluší je jen vítr, když se začne zvedat. Rozčeří hladinu a rozezpívá šňůry na prutech. Ten, kdo chce pak do lodi, musí se čelem postavit tomu větru a musí chtít. Opravdu chtít. Ne si jen v křeči něco přát. Musí vědět, znát, umět. A ono to pak přijde. Nebude to třeba výhra, ale bude to vítězství. Vyhrát byste totiž mohli, i když zajedete za bojky, i když zakrmíte zakázanou návnadou, když zaříznete soupeře, když po sobě předáte zamořené místo. Ale zvítězí jen ten, kdo pohladí vodu a řekne:
„Nevím, co víc bych ti dal. Nedá se nic dělat, příště budu snad chytřejší, a ty buď stejně krásná.“

Karel Novotný

Leave a reply