Jako každý jiný den, i dnes jsem se vydal do školy. Chodím už do osmé třídy, přestože je mi jen třináct let.
První hodinu máme matematiku. Učíme se Pythagorovu větu, je to nuda. Můj starší bratr mi totiž tuto problematiku vysvětlil již minulý rok. Ani nevím, jak se to stalo, asi jsem se zahleděl z okna. A pak jsem prostě usnul.
Zdál se mi krásný sen o tom, jak běžím po rozkvetlé louce. Najednou se přede mnou objevila zchátralá chatka. Nedalo mi to a vešel jsem do ní. Uvnitř stavení rozhodně zchátralé nebylo. Zrcadla měla zlaté okraje, nábytek ze slonoviny. Vše jako z nějaké luxusní vily. Vše – až na jedno staré dřevěné okno. Vyzařovalo z něj cosi tajemného, jakási magie. Pohlédl jsem z toho okna. Krajina za sklem měla červenou barvu. Zadíval jsem se na krásný mohutný strom. Vtom se mi krajina začala mlžit, podlaha se se mnou zatočila a já jsem najednou seděl v ředitelně!
Zprvu jsem nevěděl, co se děje. Pak mi to vše došlo. Škola, matematika, nuda, louka, chatka, okno. Já jsem usnul, pomyslel jsem si. Ředitel mi to potvrdil. Začal jsem se omlouvat, ale trest mě bohužel neminul – ředitelská důtka! Mé omluvy ani přesvědčování nepomohly. Ze školy jsem odcházel s postihem.
Po cestě jsem si říkal, jak je vše nespravedlivé. Měl jsem tak krásný svět sám pro sebe, ale dlouho mi nevydržel. To staré, hnusné okno vše zmařilo. Raději jsem se z něj vůbec neměl dívat.
Fiktivní příběh Václava Hlaváče,
8. C,
ZŠ Žižkov, Kutná Hora
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.