Díl 9.
Depeše z veteše
Pohádky nás provázejí po celý život. Zprvu nás oslovují coby děti v podobě večerníčků či z knížek, čtených před spaním. Posléze, když povyrosteme, čteme si je sami, vyhledáváme si je v televizi, na internetu. V pubertě si je na chvíli zaměníme za iluze o budoucím životě a partnerech, abychom v dospělosti byli ti, kdo je s láskou čtou svým dětem a poté vnoučatům. Svět bez pohádek by byl mnohem smutnější. Avšak nejen to. Pohádky nás především učí. Tedy… ty dobré pohádky nás učí, a mělo by to tak být, neboť podaří-li se najít tu správnou nosnou vlnu, jak říkají amatérští radiotechnici, není pro učení se lepší umělecké formy než právě pohádky. Snad jen, aby s tímto faktem nezačali pracovat „píár“ manažeři a marketingoví „odborníci“. Mohlo by se tak snadno stát, že Karkulka chodí k babičce v oblečení jisté značky, v košíku má přesně specifikované zboží, zakoupené na slevový kupón v určeném obchodě, a vlkovi se ve výsledku nemůže nic stát, neboť je řádně pojištěn u seriózní společnosti.
Ale to jsme trochu odbočili. Vraťme se k pohádce, která ukrývá vědění, zprávy o tom, jak se „to“ dělalo dřív, a bezpochyby plné vědro moudrosti.
Dnes tedy o tom, jak prospěšná může pohádka být i pro dospělého člověka.
Přenesme se na farmu mezi zvířata. Neboť jsme duše romantické
a v mnoha směrech staromilské, usmysleli jsme si, že by bylo dobré sloučit všechna naše zvířata do jednoho prostoru. Zkrátka, měli jsme oddělené slepice ve voliéře od koz
a koníka. Museli jsme je z voliéry pouštet na pastvu, aby se proběhly,
a pak je zase zahánět. Otrava. Tak jsme jednoho dne opravili ve velké ohradě všechna místa, kudy by slepičky mohly utíkat pryč. Vystavěli jsme kurník
a kolem kurníku malý plůtek, aby kozy a kůň nechodili ke slepicím na pšenici. Poté jsme přemístili ukdákané opeřence do ohrady k ostatním. Nádhera. Vše fungovalo, jak má. Zvířata se sžila dohromady, dokonce jsme zjistili (navzdory těm, kteří se křižují, že to takhle nesmí být), jaké výhody to přináší. Tráva, která napadá pod jesličky, jak kozy žerou, krásně postačí slepicím. Ty ji přehrabou a není tolik odpadu. Plůtek krásně sloužil coby zábrana velkým zvířatům, takže slepice měly soukromí a zrní jen pro sebe. Ovšem jen do té doby, než se narodila kůzlata. Takové kůzle je pěkný nezmar. Všude vleze, i tam, kde byste to vůbec neřekli. I stalo se to, co asi tušíte. Otvor v plůtku pro slepici je tak velký, že jím kůzle proleze asi do čtyř měsíců věku. Tím začal příběh, na jehož konci se píše dnešní depeše.
Nejprve se kůzlata trochu slepic bála. Potom to zkusilo jedno, a po pár dnech bylo zřejmé, že je potřeba opatření. Především pšenice pro kůzlata není vhodná a může jim velice ublížit. Když se jí přežerou, může to mít špatné následky. Potom, slepice začaly být hladové, a čím více zrní se jim dalo, tím větší bylo riziko pro kůzlata. Zkusili jsme tedy výchovnou část. Bič. Věděli jste, že koza je tvor tak tvrdohlavý, že toto nezabírá ani v nejmenším? Naprosté fiasko. Kůzlata stále vedla svou. Tak tedy vstávat o dvacet minut dřív a hlídat. To celkem šlo, ale moc praktické to nebylo. Prostát čas jen tak a neustále hlídat, ze které strany se kůzle přiblíží… nic moc – máme přeci navíc. Mechanismus či elektronika E, která napojena na automatická dvířka AD s pomocí kamery K rozpozná slepici S od vetřelce V a přes řídící jednotku ŘJ otevře či zavře AD. SCI-FI !
Vzdáváme to, musíme holt risknout případnou odůmrť mláďat těch odporně vytrvalých savců. A přeci řešení existuje. Jak už tomu bývá, ten nejvyšší z konstruktérů s námi komunikuje méně racionálně, než jak bychom si představovali. Přehlížíme-li dostatečně dlouho věc natolik zřejmou, navíc věc, kterou si dávno nosíme ve vzpomínkách, je nám ono řešení ukázáno v podobě „náhody“. Teď by mohl následovat sitcomový smích publika, neboť označení takové situace názvem náhoda k tomu až vybízí.
Co se tedy nestalo. Jako každé ráno jdu s pšenicí ke slepicím. V oku tik a ve tváři nervový škub. Kůzlata, schována za jesličkami, ve výrazu
s nablblým úsměvem, připravena na okamžik, kdy se vzdálím od plůtku na dostatečnou vzdálenost. To je jediný výsledek výchovy bičíkem. Sypu slepicím pšenici, s prázdnou odměrkou vycházím branečkou před ochranný plůtek, a kráčí ke mně dospělá koza Vanda. Vůbec jsem si nevšiml, že mi trochu pšenice v misce zbylo. Jak jsem mávnul rukou, abych přátelsky kozu poplácal, ta trocha pšenice mi vypadla z odměrky na zem, a tam se zrnka rozprostřela po hlíně. Koza se k nim sehnula a hned se zase narovnala s tázavým pohledem ke mně.
V tu chvíli mi to celé došlo.
Nááá, puťa puťa. Ve všech pohádkách to snad bylo. Nikdy jsem nevěděl proč, a jsem si jistý, že ani mnozí režiséři a herci neznají důvod, proč se to tak točí. Nááá, puťa puťa. Víte, co myslím? Děvečka chodí po dvoře a rozhazuje po zemi pšenici slepicím. Romantická představa o venkovu se zde setkává s geniálním praktickým řešením. Kozu nebaví sbírat po zemi pšenici po jednom zrníčku. Po půl minutě to vzdá a jde zpátky k trávě. Takže ochutná, ale nikdy se toho nepřežere. Navíc slepice je mnohem rychlejší, lépe vidí a je pro sbírání malých kousků ze země vyrobená. Cha cha, ušetřili jsme za ŘJ i AD.
Co z toho vyplývá? Přátelé, nepodceňujte pohádky, nezatěžujte je reklamou a važte si každé zkušenosti, které nabudete. Můžete ji předat dál.
Hezké časy přeje
vaše Divadélko Kůzle
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.