Jsem nejdominantnější v celé krajině. Den co den mi kolem mých dvou pilířů teče rychlým proudem studená horská říčka. Stojím tu nehnutě jako kůl v plotě již spoustu let. Je to na mně zřetelně vidět, ale o to víc vypadám romanticky. Silný proud omílá mé nepravidelné oblouky, špinavé od bahna
a otlučené od posouvajících se kamenů. Po celé mé délce mohou chodit lidé a čas od času po mně může přejet i auto.
Ale dost povídání o mně. Přiblížím vám něco o místě, kde stojím. Kolem průzračné říčky je krásná
a čistá krajina. Voda skáče přes velké kameny a pohrává si s malinkými kamínky. Nad krajinou se spouští podzimní mlha a za kopci v pozadí vystrkují své šedobílé tváře velké mraky. Kopce jsou dva, ale tak veliké, že by na ně smrtelník šplhal celý den. Podzim už se podepsal také na žloutnoucí unavené trávě rozléhající se v mém okolí.
Kdo chodí po mém hřbetě? Asi trpaslíčci, kteří bydlí v tom malinkém bílém domečku vzadu vlevo. Je obklopen tmavými stromy a keři, kde žijí určitě i milá lesní zvířátka, která si spolu povídají lidskou řečí. Jen těžko se dá hádat, kdo domek obývá. Všichni ale víme, že trpaslíčci a mluvící zvířata existují jen v pohádkách, a já jsem až moc skutečný! Ano, máte pravdu! Žijí tam lidé, potomci těch, kteří mě postavili, abych jim zde sloužil. Dokážou díky mně přejít suchou nohou přes říčku,
i když zrovna není úplně klidná,
a dostat se tak pohodlně do práce, školy nebo obchodu. Zkrátka – jsem taková jejich spojka ze samoty do civilizace.
Nyní se už musím rozloučit. Jsem však rád, že nejen pro potřeby lidí zde stojím. Těší mě, že můžu být i ozdobou tak krásné krajiny.
A kdo si mě zvěční a zarámuje nebo umístí na tapetu svého telefonu, určitě také nebude litovat.
Tereza Pospíšilová,
Základní škola Žižkov, 7.B,
Kutná Hora
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.