0

Život mezi knížkami

francova-knihyJak poznáte z následujících řádků, titulek nepřehání. Paní Jiřina Francová, majitelka vyhledávaného kutnohorského knihkupectví U Stříbrného groše na Palackého náměstí, vítá zájemce o dobrou knihu již téměř padesát let. Nejprve jako prodavačka bývalého národního podniku Kniha, od roku 1990 od téhož pultu ve stejné prodejně jako majitelka soukromého knihkupectví. Dodejme ještě, že knihkupectví je na stejné adrese celých 60 let. Dalším impulzem k rozhovoru s paní Francovou bylo nahlédnutí do kalendáře, který avizuje nezadržitelně se blížící Vánoce.

Vánoce a knížka pod stromečkem v mých vzpomínkách na dětství patřily neodmyslitelně k sobě. Platí to i dnes?
„Jistě, ale v menší míře než před lety. Dneska v mnoha případech nahrazují knížky elektronické dárky jako tablety, čtečky a podobně. Nic proti tomu, ale víte, podle mne nic nenahradí ten pocit dotýkat se novotou vonící knížky, obracet listy, vnímat její výtvarnou stránku…“

Jaké bylo vaše první seznámení s knížkami?
„Samozřejmě v dětství a právě pod vánočním stromečkem. Jako malá holka jsem hrozně ráda četla, milovala jsem knížky. A tak po dokončení základní školy jsem v Kladně absolvovala učiliště pro knihkupce, které bylo učilištěm nejen teoretickým, ale rovnou také praktickým. Výuka se totiž odehrávala vždycky půl roku ve škole a půl roku na praxi, v mém případě v této, dnes naší prodejně. Tehdy tu byl vedoucím pan Kutílek, do roku 1950 ještě jako soukromý majitel svého knihkupectví, které bylo záhy zestátněno a převedeno pod Národní podnik Kniha. Pan Kutílek zde zůstal ještě několik let jako vedoucí prodejny a pod jeho vedením jsem tady absolvovala svojí praxi. Po složení závěrečných zkoušek – mimochodem, skládala jsem je přesně 21. srpna 1968 – jsem nastoupila do zdejší prodejny. Následovalo krátké období mateřské dovolené a zároveň adaptace prodejny. Když jsem se vrátila zpátky, byl zde již nový vedoucí, pan Pokorný. Ti dříve narození si možná připomenou jeho kulaťoučkou postavičku s věčně usměvavou tváří.“

To jsme, nepletu-li se, někde v období 70. let minulého století, kdy pro knížky byl pravidelně významným dnem čtvrtek, protože na pulty knihkupectví přicházely knižní novinky.
„Tehdejší knižní čtvrtky s sebou přinášely nejen knižní novinky, ale také dlouhé fronty před prodejnami. Netrpěliví zájemci o nové knihy byli schopni stát ve frontě již od velmi časných ranních hodin, byli i tací, kteří před prodejnou nocovali. Na ty fronty vzpomínám s určitou nostalgií, protože to byl hezký pocit jít do práce a vidět tu obětavou mnohohlavou skupinu nadšenců, čekající na tu ‚svoji‘ knížku.“

Pojem „fronta na knížky“ je v současnosti téměř nereálný sen každého knihkupce. Připomeňme si trochu tehdejší praxi v prodeji knižních titulů.
„Pravda je, že tehdy vycházely knížky v stotisícových nákladech, což je dneska něco nepředstavitelného. Samozřejmě, výše nákladů nevypovídá nic o hodnotě titulů, které přicházely na pult. Součástí prodeje byl tak zvaný přídělový klíč, který vycházel z hodnocení celkového obratu jednotlivých prodejen. Každá prodejna dostala z centrálního skladu určitý počet výtisků od každého nového titulu. Když nám na prodejnu přišlo třeba 10 titulů od velmi zajímavého autora nebo z žánru dobrých detektivek, jichž bychom podle zájmu klidně prodali třeba 300, docházelo k zapeklitým situacím, jak zákazníky uspokojit. V takové atmosféře se ty atraktivní tituly stávaly do jisté míry i výměnným artiklem se známými z obchodů s jiným sortimentem, knížky byly „podpultovým“ zbožím… byly to situace dneska skoro nepochopitelné.“

V realitě současnosti to zní jako čirá fantazie. Který z knižních žánrů byl tehdy nejvíc podpultový?
„Tak třeba kuchařské knihy, dětské knížky, tehdy velmi populární romány Karla Maye…. byl o ně velký zájem a minimální možnost ho uspokojit. A vedle toho jsme měli v regálech nemalé množství tak zvaných „ležáků“, tedy titulů, o něž nebyl zájem skoro žádný. Třeba sebrané spisy tehdejších politiků, romány z pracovního prostředí od tehdy současných autorů, překlady určité části literatury z tehdejšího socialistického bloku a podobně. Ty jsme dostávali v nesmyslně velkém množství a zájem o ně byl minimální.“

Jak se s takovými „ležáky“ dál zacházelo?
„Dovolím si konstatovat, že pojem ‚knižního ležáku‘ platí i dneska. Jen ten vnitřní obsah je jiný. Dnes je to snadný postup: knížka se zlevní, a buď se prodá, nebo nám zůstane ve skladu a vrátíme ji dodavateli. Tehdy se zlevňovat nedalo, a tak ležáky byly podle přesně stanovených předpisů určeny tak zvaně k likvidaci. Docházelo k absurdním situacím, kdy jsme museli takto určené tituly demontovat, tedy zbavit tvrdé vazby, aby se jejich papírové listy snadněji zpracovaly na papírovou drť pro výrobu knížek nových. Byla to dost nepříjemná práce.“

Naopak jste se jistě setkávali s knížkami, které sice vyšly, ale jejichž autoři byli vzápětí z tak zvaně vyšších míst prohlášeni za nežádoucí a jejich knížky se nesměly prodávat.
„To byly také absurdní situace. Seznamy ‚zakázaných autorů‘ se na prodejnu dostávaly se zpožděním a knížky už byly mezi svými zájemci. Pokud však některý z těch zakázaných titulů na prodejně ještě byl, museli jsme jej vrátit zpět do centrálních skladů a jeho nezasloužený osud byl stejný jako osud oněch ‚ležáků‘. Manipulace s tak zvaně zakázanými knihami byla přísně hlídána tehdejšími stranickými orgány. Existovaly však způsoby, jak tyto tituly zachránit před potupnou likvidací rychlou nabídkou dobrým známým.“

Opusťme poněkud pochmurné téma socialistické etapy knihkupecké praxe. Změny po roce 1989 vytvořily podmínky pro podnikání. Kdy, jak a proč jste se rozhodla, že do toho půjdete?
„Tady hrála roli šťastná souhra náhod a samozřejmě i můj vztah k profesi, ke knížkám, k lidem, kteří k nám denně přicházeli. Ale i to, že naše děti již byly velké, a možnost soukromě podnikat byla velká výzva. Měla jsem štěstí i na vstřícné jednání s majitelkou domu paní Součkovou, u níž jsme s naší prodejnou v nájmu, a tak jsme se, vlastně již jako rodina, rozhodli, že do toho půjdeme. Od zanikajícího Knižního velkoobchodu jsme za přijatelnou cenu odkoupili tehdejší zásoby knížek, začali jsme kontaktovat nově vznikající nakladatelské firmy, manžel objížděl vydavatele a přivážel knižní novinky… to byly první kroky našeho podnikání.“

A současná praxe?
„Dnes již nové tituly nabízejí přímo vydavatelské firmy. Knížky přivezou, nabídnou a je na nás, co si z nabídky vybereme. Naprostá většina z tohoto výběru u nás zůstává tak zvaně ‚do komise‘. To znamená, že každý měsíc se dělá evidence prodeje, dodavateli uhradíme v dohodnutém termínu danou částku pouze za ty tituly, které jsme prodali, a ty zbylé si dodavatel odveze do zvláštních prodejen se zlevněnými knihami. Ale to již jde mimo nás. Ovšem je výjimka: tituly, u nichž vydavatel předpokládá, že budou ‚trháky‘, platíme dopředu.“
Nejednou jsme použili pojmu „rodinná firma“. To znamená, že…
„No, že jsme tu zaměstnáni jakou soukromí podnikatelé s mým manželem, který léta pracoval v bývalém kutnohorském ČKD. Do denního chodu se zapojili i naši synové. Jeden si vzal na starost účetnictví a provozní záležitosti obchodu přes počítačovou evidenci a druhý vlastně zahajoval doplňkový prodej sortimentu CD, DVD, pohlednic, map apod. Nicméně to je v současnosti již opravdu okrajová záležitost.“

Podle jakého klíče si vybíráte z bohaté nabídky dodavatelů?
„To není jednoduché. Předpokládá to určitou znalost nejen knižních novinek, přitažlivosti jejich autorských děl, ale také zájmů našich zákazníků. V současné záplavě nových autorů není jednoduché se orientovat a ne vždy se trefíte do zákaznických požadavků. Ale to platí i naopak. Například nedávno vydaná kuchařka populární televizní tváře Ládi Hrušky, kterou jsem považovala za ne příliš atraktivní titul, se stala jednou z nejprodávanějších knížek.“

knihy-francova

A například knižní podoby oblíbených televizních seriálů, jsou to prodejní trháky?
„To platilo ještě tak v 90. letech. Dnes tyto přepisy patří mezi ‚ležáky‘. Vkus čtenářů je opravdu proměnný. Stejně tak značně kolísavým zájmem prochází kdysi tak exponovaná memoárová literatura. Dovolím si na toto téma říct vlastní pocit: ne vždy jsou tyto přepisy scénářů či memoárová literatura zpracovány v kvalitní literární formě. Ale to je můj názor.“

Závěrečnou otázku si dovolím formulovat v duchu „nošení dříví do lesa“. Vaše přání knižního dárku pod váš vánoční stromek?
„Tak to jste mne dostal! Ale když už, tak by to mohlo být něco z oblasti historických románů nebo kvalitní memoárové literatury. Pojmenování konkrétního titulu z toho množství knih, které mám denně za zády, ode mne, prosím, nechtějte.“

Dobrá. Tak mi dovolte popřát vám krásné a klidné Vánoce s vůní knížek, do jubilejního roku vašeho podnikání hodně úspěchů, a děkuji vám za rozhovor.

Miroslav Štrobl
Fotografie autor

Leave a reply