0

Pravé tváře filmových hvězd – Ladislav Pešek

Ladislav Pešek

(*4. 10. 1906)

Ladislav Pešek

Lála, jak zněla jeho přezdívka, byl optimisticky laděný člověk, který chtěl své okolí a diváky bavit za každou cenu a zasloužit si tak bouřlivý potlesk, který ho vždy zahřál u srdce. Jeho osobní život však skrýval určitá tajemství, která si přísně střežil. Oplýval obdivovatelkami, a dokonce kvůli jedné měl problémy s gestapem. 

Jeho herecká kariéra mu byla jistým způsobem předurčena. Narodil se do rodiny Ladislava Pecha a Emy Pechové (rozené Peškové), kteří byli známí brněnští divadelní herci. Maminka si prošla školou divadelní kočovné společnosti a tatínek působil nějakou dobu jako tanečník v Národním divadle. Ani hercova starší sestra Marie se nevyhnula herecké kariéře. Své příjmení převzal po mamince, aby si ho v divadle nepletli s otcem. Na prknech divadla se objevil už ve třech měsících života v roli nemluvněte v kočárku v operní hře Piková dáma. Ve čtyřech letech vystupoval na jevišti již na vlastních nohou. Když pro něj neměli rodiče hlídání, trávil čas
v nápovědní budce. „Často jsem viděl tatínka jako hrdinu a maminku jako čisté dívčí stvoření, kterému ubližují. Bál jsem se. Pamatuji se, jak tatínek držel v ruce meč a chystal se mamince useknout hlavu. Musím ji zachránit! Nápověda má u ruky zvonek, a když třikrát zazvoní, opona jde dolů. Chytil jsem zvonek oběma rukama, zazvonil a opona spadla. Maminka byla zachráněna! Všichni se pak na mě strašně zlobili a byl jsem bit,“ vzpomínal později Ladislav Pešek. Přestože byl divadlem vlastně odkojený, herectví ho nelákalo. Bavil ho sport a především chtěl být úspěšným fotbalistou. Rodiče ho ale přes jeho odpor k umění a nezájem o divadlo přeci jen vedli k herectví. Nakonec se tedy přihlásil na brněnskou konzervatoř. Tatínek mu už od dětství říkal, aby pozoroval lidi v různých zaměstnáních a v různých situacích. On pak doma o samotě zkoušel napodobovat lidi v komických scénkách, a když to zkoušel i ve škole, míval z toho mnohokrát problém. Byl prvotřídním bavičem. Když byl ve škole vyvolán k tabuli, náhle se stal středem pozornosti a spolužáci se výborně bavili. Podobné situace můžeme vidět i v jeho filmech, když ztvárňoval role studentů. Jednou se dokonce pro pobavení oblékl za bezdomovce, stoupl si před divadlo s miskou a vybíral peníze.

Svou divadelní kariéru začínal v Brně. Již v pouhých 23 letech však dostal angažmá v pražském Národním divadle, kde účinkoval téměř půl století a ztvárnil přibližně 300 rolí. Jeho popularita nabrala na obrátkách, když začal hrát ve filmech, přestože jeho prioritou bylo divadlo. On považoval filmovou práci za neuměleckou, a tak se rozhodl s filmem skončit. Na schůzku s producentem, kterou mu tehdy domluvila jeho přítelkyně, slavná herečka Jiřina Štěpničková, nepřišel a smlouvu nepodepsal. Jiřina si pro něj přišla do kavárny, kde hrál kulečník, darovala Lálovi pořádnou facku a on musel odkráčet za panem producentem. Jeho filmová kariéra tak pokračovala. Ač ztvárňoval postavy prostých lidí, rošťáckých studentů nebo později stařečků, vždy působil křehce a dojemně. Do rolí starců vkládal mladistvou jiskru.

„Myslím, že si člověk musí podržet mládí do smrti, když chce dávat lidem radost a silný zážitek. Snažil jsem se, aby byl kus mládí ve všech postavách, které jsem hrál, i když už stály nad hrobem,“ prohlásil. Na jevišti byl velmi vitální a hbitý. Postavu důkladně studoval a pracoval na jejím charakteru, přesto trpěl před každým vystoupením trémou.

Ladislav Pešek ve filmu Škola základ života

Herecká kariéra mu přinesla spoustu obdivovatelek, po představení na něj vždy čekávalo hned několik dívek. Jedna neodbytná, která se v dopisech podepisovala pod pseudonymem Divá Bára, ho pronásledovala dlouhou dobu. Dokonce se kvůli němu i přiotrávila.  Pod nátlakem výhrůžek o sebevraždě a výhrůžek dívčiných rodičů Ladislav Pešek podlehl a “Divou Báru“ si vzal. Pocházela z židovské rodiny, což zapříčinilo, že byl za války vyslýchán gestapem, a oba zachránila jen jeho popularita. V manželství, ač spolu fyzicky nebyli, přečkal druhou světovou válku, aby svou ženu ochránil. Po válce, když si našla jinou oběť, se s ní rozvedl. Po několika letech vstoupil do sňatku podruhé, a to dokonce z vlastní vůle. S novou manželkou byl šťastný, přivedli na svět dceru Zuzanu.

Několik let pracoval jako pedagog na pražské konzervatoři a následně na DAMU. Když se v pozdějším věku změnilo vedení Národního divadla, byl Ladislav Pešek méně doceňován a obsazován. Všeobecně se herci s demokratickým smýšlení netěšili přízni vedení Národního divadla. Jednoho dne si proto sbalil svoje věci a bez rozloučení, bez jakýchkoliv slov odešel a do žádného divadle se už nevrátil ani jako herec, ani jako divák. Žádný z kolegů s ním od té doby nebyl v kontaktu a vlastně z nich ani nikdo nevěděl, jak Lála zemřel.

13. července roku 1986 nás opustil herec s titulem národního umělce, člověk plný optimismu, úcty, pokory a především bavičského nadání. V našich vzpomínkách zůstává díky filmovým rolím, například jako Áda Čuřil z filmu Škola základ života, Vojtěch Kulík z Cesty do hlubin študákovy duše, o vánočních svátcích si jeho herecké nadání připomínáme v nezapomenutelné pohádce Obušku, z pytle ven!, kde ztvárnil chytrého a spravedlivého muzikanta. Kdo by chtěl do jeho života nahlédnout více, může si přečíst jeho knižní paměti Tvář bez masky. Hrob Ladislava Peška nejdete na pražském Vyšehradském hřbitově.

Jaroslav Beran

Leave a reply