Ideální srpnové počasí přilákalo do historického prostředí Kutné Hory a blízkého okolí štáb České televize k natáčení dvojdílného filmu, připomínajícího postavu Jana Husa, od jehož smrti uplyne v příštím roce rovných 600 let.
Na realizaci rozsáhlého projektu podle scénáře Evy Kantůrkové a v režii Jiřího Svobody, který má rozpočet 30 milionů korun, se vedle představitelů hlavních rolí Matěje Hádka, Milana Kňažka, Michala Dlouhého, Petry Špalkové a dalších známých hvězd filmového plátna i televizní obrazovky podílel také početný dav komparzistů – občanů ze širokého okolí. A právě komparzistům, oněm bezejmenným „hvězdám“, věnujeme následující řádky i malou fotoreportáž.
Být komparzistou nebývá leckdy jednoduché, byť pro někoho může být lákavá iluze, že právě jeho tvář se na plátně objeví v záběru delším než téměř nepostřehnutelném. V neposlední řadě z této činnosti také kyne komparzistovi určitý finanční příjem. V porovnání s honorářem filmové hvězdy jde však o částku téměř symbolickou. Logicky. Komparzista není umělec. Nemusí se naučit texty filmových dialogů, musí pouze poslouchat pokyny filmového štábu, na daný signál příslušně zajásat, zaplakat, pokleknout a podobně. Jak jednoduché!, řeknete si. Jenže onomu jásání, pláči či klekání předchází hlavně čekání: až se hrací prostor nasvítí, kamera se přesune do předem určeného prostoru, asistenti režie vás několikrát přemístí zprava doleva a zpět, maskéři
a kostyméři opraví drobné nedostatky na vašem historickém vzhledu, a tak dále. Pak teprve zazní ony tři povely: kamera – klapka – akce, a skriptka si do scénáře odškrtne jeden z mnoha záběrů ze scénáře. To se opakuje několikrát a teprve, když od režijního místa zazní hlasité „záběr hotov“, si může takový komparzista spokojeně oddechnout, usednout či ulehnout
a očekávat pokyny pro záběr další.
Být komparzistou a zvláště v historickém filmu má i svá další úskalí: je na vás navlečen kostým, v němž se nelze pohybovat jako v oblíbených kraťasech či sexy tílku, byť brázda vysokého tlaku nadělila danému dni teploty téměř tropické. V takovém gotickém kostýmu, skládajícím se ze tří či více vrstev těžkých látek, nelze utíkat, ostatně dobová obuv vám to ani neumožňuje. Hlavu vám v kostymérně pokryjí jakýmsi nesmyslem, pod nímž se záhy začnete výrazně potit. Podrbat se nelze, neboť kamera zaznamená jakýkoliv nežádoucí pohyb a ostříží zrak asistentů kamery na vás okamžitě upozorní před celým davem stejně trpících kolegů jako na rušivý živel. Zastydíte se a trpíte dál. Vyšším stupněm utrpení je pak nelepení falešného vousu, případně paruky, mající – v případě pánského komparzu – zakrýt chybějící vlasový porost či naopak porost neodpovídající danému století. Je vám zakázáno používat hodinky, sluneční brýle, neřku-li mobil, což ve vás vyvolá pocit naprosté bezbrannosti. Takto vykořeněn ze svých existenčních jistot jste odveden na místo, kde kamera a štáb filmových profesionálů očekává příchod herecké hvězdy. Jakožto komparzista jste v tomto okamžiku odsouzen opět k čekání, než se prostor připravovaného záběru patřičně nasvítí, kamera se umístí do příslušného úhlu záběru, hrdina či hrdinka filmu je v doprovodu osobního maskéra přivedena „na plac“ , asistent kamery vydá pokyn „kamera“, na což následuje polohlasné „běží“, ozve se typické klapnutí filmové klapky
a vy „hrajete“. Vzápětí se ozve „stop!“
a všichni strnou v pozici daného okamžiku. Následují dlouhé minuty čekání. Nelze se pohnout, nelze odejít. Nutno čekat. Pokud možno bez pohnutí. To se opakuje během natáčecího dne několikrát, až od kamery zazní spásonosné prohlášení „záběr hotov“. Teprve poté lze narovnat ztuhlá záda a z vydýchaného prostředí vyjít na čerstvý vzduch. Ale pouze do té doby, než zazní povel „komparz nástup!“
A situace se opakuje. Ale přes to přese všechno má účast ve filmovém komparzu své kouzlo. Alespoň na chvíli můžete mít pocit filmové hvězdy, byť
bezejmenné.
V naší malé fotoreportáži vám alespoň ve zkratce přibližujeme atmosféru natáčení z výše zmíněného historického filmu z pohledu bezejmenných hvězd čili komparzistů
a leckdy absurdní konfrontaci historických postav s realitou okamžiků, které kamera nezaznamená.
A ještě na závěr: film, jak známo, je šalba, klam, věc triků a mistrovství filmařů různých profesí. To, co ve výsledku vypadá hrůzostrašně, jsou precizně promyšlené filmové triky, jejichž princip divák v celkovém výsledku neuvidí. I to vám přiblíží snímky z naší fotoreportáže.
Text a fotografie Miroslav Štrobl
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.